Alena (62): V mém houbařském revíru se objevil cizí chlap. Nenáviděla jsem ho do chvíle, než se mi stala nehoda

Myslela jsem, že mě v mém věku už nemůže nic překvapit. Měla jsem to v životě víceméně zařízené – dospělé děti, klidný důchod, zahrádku, dvě kočky a jeden houbařský revír. A pak přišel on. Zarostlý dědek s proutěným košíkem, co mi začal „vyrážet“ na hříbky do mého lesa. Nejprve jsem ho nenáviděla a pak ho začala vyhlížet.

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (73): Už jsem nevěřila na lásku. Pak se k nám do domu přestěhoval nerudný děďula a vše bylo jinak

V mém houbařském revíru se objevil cizinec

Na houby chodím od dětství. Učila mě to babička – poznávat je podle vůně, tvaru klobouku či mechových ostrůvků, kde bývá největší šance najít ty nejchutnější. Po manželově smrti se mi houbové výpravy staly terapií. Z lesa jsem se vždy vracela jiná, klidnější. S košíkem plným klouzků a hlavně čistou hlavou.

Měla jsem svůj okruh, tajná místa, kde „rostou“, i svoje rituály. Jenže loni v září mi je narušil ON. Poprvé jsem ho jen zahlédla. Stál u mého smrkového hájku, kam obvykle neradno chodit – kdo nezná terén, může spadnout do zarostlé rokle. On tam ale byl a měl vrchovatý košík.

„Tady je soukromý revír,“ utrousila jsem ostře. Odpověděl jen pokrčením ramen:. „Houby neznají cedulky, paninko.“ Začali jsme se předhánět. Další dny jsme se potkávali častěji. Občas o půl hodiny dřív, občas o půl hodiny později. Kolem šesté ráno jsem ho potkávala denně skoro s jistotou. On se mnou nemluvil, jen zdravil pokynutím hlavy. Já s ním také ne.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (61): Zabloudila jsem v lese a propadla panice. Najednou jsem před sebou uviděla záhadnou postavu

Měl lepší úlovky než já

Jednou jsem zahlédla, jak vychází z lesa s obrovským pravákem v ruce. Ten den jsem našla jen dva masáky a pár holubinek. Měla jsem pekelný vztek, ale i zvláštní pocit, který jsem si nechtěla přiznat. Nežárlila jsem na houby. Žárlila jsem, že on měl z toho lesa víc než já. Že se uměl usmívat, i když jsem ho nepozdravila. Že mě ignoroval – a přitom ho to potkávání evidentně bavilo stejně jako mě.

Jednou mi bylo od rána divně, motala se mi hlava. Pak se mi v lese zatočil celý svět a probrala jsem se až na mechu. Stál nade mnou a snažil se mě probrat. Pak mi nabídl svačinu. „Nikdy nevycházejte na houby na lačno,“ usmál se. Povídali jsme si pak asi hodinu. O houbách, o manželství (tu jeho prý houby nebavily). Jmenoval se Luboš a úsměv mu slušel víc než zamračený výraz.

Brzy jsem si uvědomila, že se těším víc na něj než na hřiby. Týden jsme se neviděli. Další setkání už probíhalo přátelsky. První slova byla opatrná, ale brzy jsme už chodili do lesa spolu a sbírali do jednoho košíku. Jednou jsem doma udělala smaženici a pozvala ho na večeři. Přišel s dobrým vínem a trikem, jak smaženici vylepšit. A také se sklenicí sušených kozáků, prý „na přilepšenou“.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (30): Výlet na houby se změnil v seznamku. Kromě hříbků jsem našla i jednoho fešáka

Dnes už nejsme jen houbaři

Nevím, jestli tomu říkat láska. Ale vím, že bez něj už si svoje výlety do lesa neumím představit. Máme svoje místa, svoje narážky, svoje vtipy. Smaženici děláme dohromady – on krájí, já míchám. Připomíná mi, že život může být hezký i po šedesátce. A že někdy láska nepřijde přes květiny nebo večeře při svíčkách, ale přes houby a jeden starý pařez v lese.

Když to říkám kamarádkám, smějí se mi. Ale zároveň závidí. A já je chápu. Loni na podzim jsem byla sama, trochu zahořklá a přesvědčená, že už mě nic nečeká. Dnes se těším na každý víkend. A hlavně na Luboše. A kdo ví, třeba letos najdeme ten bájný hřib, o kterém se v našem kraji vypráví už třicet let. Ale i kdyby ne, máme aspoň jeden druhého. A to je také vzácný úlovek.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (27): Nesnáším chození na houby s manželem. Dělám to jen proto, abych ho potěšila