Facebook
Instagram
Být perfektním dítětem nebo perfektním rodičem je skoro nemožné. Vždy najdete na tom druhém něco, co neodpovídá vašim představám. Rachel s tím má bohaté zkušenosti. Její rodiče jejím naturelem opovrhují natolik, až nad tím zůstává rozum stát.
Už je tomu tak. Prostě jsem se narodila špatným rodičům. Kdyby existovalo nějaké kouzlo, které by zaručilo, že se lidem narodí dítě se stejnými zálibami jako mají oni, rozhodně by po něm moji rodiče skočili. Podle nich jsem se prostě nepovedla a dávají mi to hodně sežrat.
Oba jsou sportovní nadšenci
Všechno jim bylo jasné od chvíle, kdy jsem nastoupila na základní školu. Na rozdíl od nich nejsem pohybově nadaná. Máma je bývalá gymnastka, pro kterou je pohyb vším. Tátu potkala samozřejmě při sportu. Jeho celoživotní zálibou je pro změnu lakros. Oba spolu dělají snad všechny sporty, které existují. Běhání je každodenní záležitostí, jednou za měsíc chodí na stěnu a když zbude čas, zajdou do fitka.
A právě na základce přišel můj velký boj se sportem. Tělocvik jsem vždy protrpěla. Vybíjenou jsem nenáviděla a když učitel zjistil, že ani ve dvanácti letech neudělám kotrmelec, dal mi první dvojku z tělocviku.
Já mám ale jednu chybu
Rodiče nadávali, ale stále si ve skrytu duše mysleli, že z mé nenávisti ke sportu vyrostu. To se ale nestalo. Během mého dospívání vzdali jakoukoliv šanci, že bych se k nim připojila na jejich „dovolené“. Mně spíš připomínaly sportovní kurzy s odtučňovacím táborem dohromady.
Teď to není o nic lepší. Stále je pohyb ústředním tématem našich rozepří a též důvod, proč jsme se s rodiči tolik odcizili. Stále si myslí, že si prosadí svou a že mě předělají k obrazu svému.
Jsem pro ně ostuda rodiny
Jak je patrné z jejich sportovního nadšení, jsou oba hubení padesátníci s lepší fyzičkou než leckterý můj vrstevník. A proto když mě vidí, berou mě jako černou ovci rodiny. Můj odpor ke sportu je na mém těle znát, a navíc miluju jídlo. Opravdu sním, na co přijdu, a nikdy se neošidím. Teď vážím něco kolem osmdesáti kilo. Mám špeky, stehna, zadek a všude strie. Už dávno jsem se se svým tělem naučila žít a vůbec mě nemrzí, jak vypadám.
Rodiče to ale nemohou rozdýchat, že jejich dcera vypadá takhle. „Nemohla bys aspoň začít chodit běhat?“ slyším mámu bědovat už ve dveřích. Jejich útoky na mě tím ale nekončí. Každý rok mi kupují k narozeninám sportovní oblečení a k Vánocům permanentky na všemožná cvičení. Prostě nedokážou pochopit, že zrovna jim se narodila taková dcera. Určitě by udělali cokoliv, kdyby mi mohli do vínku předat aspoň trochu toho sportovního nadání.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
