Facebook
Instagram
Markéta se ocitla ve vztahu na druhé koleji. Milana povýšili a on na ni najednou neměl vůbec čas. Pokaždé dal přednost práci nebo svým kamarádům. Když dala Markéta najevo svůj nesouhlas, vyřešil to žádostí o ruku. Tím ale problém nezmizel. Markéta se proto rozhodla jednat.
Nevím, zda je fér říct, že je Milan (31) sobec. Přijde mi to označení trochu drsné, ale možná to tak je. V našem vztahu jsem byla na druhém místě. Vždy se našlo něco, co bylo důležitější než já. Ať už pracovní večírek, posezení s kamarády nebo dlouho očekávaný film v kinech.
S přítelem jsme měli stejnou vizi o budoucnosti
Nebylo to tak samozřejmě od začátku. První rok jsem s ním byla šťastná. Všude jsme chodili spolu. Pořád jsme něco podnikali. Oba jsme sportovně založení, takže většina našich aktivit směřovala touto cestou. Vize naší budoucnosti se také příliš nelišily. Nechtěli jsme nic extra. V první řadě dát dohromady dostatek peněz, abychom si pořídili vlastní bydlení.
Já už se viděla, jak mám doma dva malé špunty, pro které budu žít. Co se týkalo práce, tam to bylo horší. Moc jsem studiím nedala, a tak jsem skončila jako pokladní bez možnosti se dostat výš. V principu mi to ale nevadí, protože mám svoji práci ráda.
Milan to měl podobně. Jako vysoce postavený manažer v zahraniční firmě si navíc práci často bral domů. Když jsme spolu začínali, akorát na tu pozici šplhal, takže nebyl tak časově zaneprázdněný. Povýšení přišlo v době, kdy jsme slavili skoro druhé výročí vztahu. Stal se někým váženým a najednou neměl vůbec čas.
Sotva ho povýšili už na mě neměl čas
Začalo to nenápadně. Na večeři v restauraci přišel klidně o hodinu později. Dlouho domluvenou dovolenou jsem nakonec trávila sama. Když jsem s ním chtěla někam jít, musel nejprve otevřít diář. Jednou se vymluvil na pracovní vytížení, jindy zase něco slíbil svým kamarádům. Věčně jsem poslouchala: ,,Dneska nemůžu, zítra také ne. Zkusme to příští týden.“
Jenže za týden se situace opakovala. Ani jsem si nevšimla, že jsou pryč další dva roky našeho vztahu. Nic jsme spolu nezažívali. Štvalo mě to, takže jsem na něj uhodila. ,,Patřím vůbec ještě do tvého světa? Nebaví mě takhle žít,“ řekla jsem mu otevřeně a doufala, že se něco změní. Šokoval mě, protože za čtrnáct dní od mé stížnosti mě požádal o ruku.
Vrátilo mě to zpátky do hry. Jeho nezájem jsem najednou omlouvala a chystala svatbu. Tam nastal ale další problém. Najít v jeho diáři termín, kdy se můžeme vzít, bylo nemožné. Chtěla jsem svatbu v létě, ale nejvhodnější termín vycházel na podzim. Navíc se na ničem nepodílel, vše nechal na mně.
Opustila jsem ho a začali jsme znovu
Nechtěla jsem si připustit, že to není muž pro život. Znovu jsem si představila naši budoucnost. Jak jsem sama na děti, které svého tátu skoro nevidí. Přípravy na svatbu jsem proto pozastavila. Milanovi jsem nic neřekla a čekala, jestli si toho vůbec všimne. Nevšiml si. Dál si jel to svoje a já se rozhodla, že od něj odejdu.
Když byl konečně jednou doma, vzala jsem si připravené kufry a řekla: ,,Odcházím od tebe. Náš vztah nemá budoucnost.“ Milan to zjevně vůbec nečekal. Žadonil, prosil, a dokonce i plakal. To bylo možná poprvé v životě, kdy jsem ho viděla brečet. Musela jsem odejít, aby měl prostor na to si uvědomit, jestli mu vůbec budu chybět. Začali jsme znovu. Bydlíme odděleně a scházíme se dvakrát týdně. Uvidíme, zda to k něčemu bude.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
