Facebook
Instagram
Paní Božena dlouho nemohla otěhotnět. Když se jí to konečně povedlo a na svět přišel její vymodlený syn, byla nejšťastnější ženou na světě. Syn však do jejího života patřil jenom necelých dvacet let...
Za jaké hříchy přišel takový trest? Proč Tomáš opustil tento svět, když jeho život teprve začínal? Nepochopím to do konce svých dnů...
Byl pro mě opravdovým andílkem
Můj syn pro mě znamenal celý svět, jako pro každou milující matku. Náš vysněný Tomáš se narodil po mnoha letech snažení a neúspěchů. Když jsme už ztratili naději, že bychom mohli mít vlastní dítě, přišla nám na pomoc Panna Marie. Společně s manželem jsme klečeli před jejím obrazem a prosili o podporu. Po měsíci se stal opravdový zázrak a já byla těhotná.
Tomáš dobře spal, rád jedl a rychle se naučil mluvit a chodit. Byl to okouzlující, veselý a chytrý chlapec. Zapojil se do různých mimoškolních aktivit, účastnil se studentské samosprávy a přinášel ze školy vyznamenání. Snil o tom, že po maturitě půjde studovat práva a bude pomáhat chudým lidem. Měl dobré srdce a spoustu kamarádů. Když jsme sledovali, jak dospívá, naplňovala nás hrdost, že jsme vychovali tak slušného mladíka.
Jednoho dne, krátce před maturitními zkouškami, nás Tomáš překvapil. Vyjádřil přání, aby lékaři po jeho odchodu darovali orgány těm, kteří je potřebují. "Můj drahý synu, o čem to mluvíš? Odkud se ti v hlavě vzaly takové nápady?" zareagovala jsem podrážděně.
"Mami, klid," Tomáš mi jemně pohladil ruku. "Nic se mi nestane, jenom jsme se o tom nedávno bavili ve škole. Vím, že mám pro koho a proč žít," políbil mě na tvář. Tomáš byl vždy zaneprázdněný, neustále někam spěchal, a byl obklopený lidmi. Někdy s přáteli vyrazil do hor, jindy se účastnil skautských setkání. Hlava mu přetékala různými nápady. Když jsem se ho zeptala na lásku, smál se, že prostě nemá čas. Bylo mu devatenáct a celý svět se mu zdál být na dosah...
Na ten den nikdy nezapomenu
Měl za sebou maturitu a bez problémů se dostal na práva. Jako poděkování za léta, která jsme mu věnovali, nás vzal na dovolenou do našich milovaných Krkonoš. Zářil radostí, že nám mohl za našetřené peníze dopřát něco takového.
Společně jsme prozkoumávali zajímavá místa, chodili po horách a večer si dlouho povídali u čaje. Jenže čas letí, když se člověk baví dobře, a přišel čas návratu domů. Toho dne pršelo jako z konve. Jeli jsme autem, ale já rychle usnula na zadním sedadle. Nemusela jsem se obávat, přeci jen jsem měla dva vynikající řidiče – mého manžela a Tomáše.
Pak mě probudil ohlušující hluk a manželův výkřik. O chvíli později jsem cítila pronikavou bolest a omdlela. Poté jsem se probudila, zahlédla blikající světla sanitky a znovu upadla do bezvědomí...
Když jsem otevřela oči, bolelo mě to, přesto jsem se rozhlédla po místnosti. "Váš stav je vážný – otřes mozku, ruka a žebro budou potřebovat čas na zahojení. Ale nebojte se, z toho všeho se dostanete," klidně mi oznámil doktor, který seděl u mé postele.
"Prosím, řekněte mi, jak jsou na tom moji blízcí? Můj manžel a syn... Kde jsou?" vyhrkla jsem. Doktorova tvář se zkřivila, snažil se mi vysvětlit, že v mé situaci bych se neměla přetěžovat, ale já už dál nemohla snést nejistotu. Můj křik se nesl chodbou, protože jsem chtěla vidět svou rodinu co nejdříve. "Váš manžel je na chirurgickém oddělení. Utrpěl poranění v oblasti pánve a prasklinu lebky, ale statečně bojuje. Jeho stav se každou hodinou zlepšuje," uklidňoval mě.
Nechtěla jsem tomu uvěřit
"A co Tomáš? Můj chlapeček... Jak se cítí?" znovu jsem zvedla hlas. Doktor opustil místnost a přivolaná sestra mi podala sedativum. "Všechno bude v pořádku, ale teď byste měla odpočívat," řekla, když odcházela. "Jak je na tom? Co s ním je?" zeptala jsem se z posledních sil. "Můžete ho navštívit zítra, teď si odpočiňte..."
Když jsem opět otevřela oči, cítila jsem neklid. Těžko říci, jestli to byla předtucha, ale evidentně jsem měla obavy o blízkou osobu. Teprve když jsem se plně probrala, vybavily se mi útržky rozhovorů s doktorem a sestrou...
"Tomáš..." zašeptala jsem a zvedla se z postele. Kolena se mi třásla, kapačka mi bránila v pohybu, ale vrhla jsem se ke dveřím. "Proč jste vstala z postele? Prosím, ihned si lehněte!" vykřikly sestry, když mě uviděly. "Jsem Tomášova matka, ta z nehody. Musím ho vidět. Mám pocit, že se s ním něco děje. Kde je?"
Sestry si vyměnily pohledy, pak mě bez slova jemně uchopily za ruce a posadily na vozík. Zavezly mě přímo na JIPku. Dívala jsem se na svého milovaného syna... Byl celý oteklý a omotaný obvazy. Z jeho drobného těla trčely desítky trubiček a vedle něj blikaly a svítili různobarevné obrazovky přístrojů.
Můj syn umírá
"Můj chlapečku..." zoufalství mi stisklo hrdlo a nemohla jsem ze sebe vypravit další slova. "Upadl do kómatu," oznámil mi doktor. "Jste jeho matka, že? Pak bychom si měli o něčem promluvit... Vidíte, mozek vašeho syna již nefunguje. Utrpěl tolik zranění, že jeho tělo funguje pouze díky těmto přístrojům," ukázal na zařízení v místnosti. "Tím chci říci, že váš syn již prakticky nežije..."
"Co to říkáte? Ale dýchá? Leží tady..." nemohla jsem to pochopit.
"Měla byste se připravit na nejhorší a rozloučit se se svým synem..."
"Rozloučit? Tomáš umře?"
"Ano, je ve vegetativním stavu... Zmínil někdy něco, co byste pro něj teď mohla udělat?"
Splnili jsme jeho přání
O něco později mě sestra odvezla do místnosti, kde ležel můj manžel. Podíval se mi do očí a hned pochopil, co mu chci říci. Rozplakal se. Vrátila jsem se ke svému dítěti. Modlila jsem se, ale tentokrát se žádný zázrak nekonal.
Když jsem se dívala na svého synka, který se již nikdy neprobudí, před očima se mi střídaly obrázky z našeho společného života. Porod, křest, první úspěchy ve škole, jeho plány do budoucna. Najednou mi došlo, co řekl krátce před maturitní zkouškou. To jeho neobvyklé přání...
Požádala jsem sestru, aby zavolala doktora. "Pane doktore," nadechla jsem se. "Můj syn se zmínil, že by chtěl darovat své zdravé orgány lidem, kteří je potřebují," řekla jsem tiše. Pohlédl na mě vážně, bez jakýchkoli otázek.
Požádala jsem o možnost strávit pár hodin se svým dítětem. Vrátila jsem se k manželovi a informovala ho o tom, pro Tomáška už není naděje. Souhlasil, že bychom měli splnit jeho poslední přání...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti
Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti
Související články
