Facebook
Instagram
Julie má vztah, který úzkostlivě tají. Bojí se, jak by její děti přijaly fakt, že chodí s mladším mužem. Ten sice naléhá, aby jim řekla pravdu, ale Julie to neustále odkládá.
"Kdy jim to o nás konečně řekneš?" zeptal se Karel (29). "Už mě opravdu unavuje to neustálé utajování. Připadám si jako puberťák." A já jsem odpověděla jako obvykle: "Řeknu jim to, jen... ještě ne teď."
"Proč?" zamračil se. "Neděláš nic špatného. Rozvedla ses, jsi svobodná a máš právo začít znovu."
"Vím," objala jsem ho.
"Tak proč váháš?" naléhal.
"Bojím se, že to nepřijmou..." přiznala jsem své obavy.
"To? Máš na mysli náš vztah nebo mě?" díval se na mě pronikavě.
"Obojí," povzdechla jsem si.
Mám mladšího partnera
Od mého rozvodu s Vojtěchem (47) uplynuly dva roky. Moje dcera se letos chystá maturovat, syn je v posledním ročníku na technické univerzitě. Technicky vzato jsou dospělí, ale pořád ještě moje děti. Bála jsem se, jak zareagují na zprávu, že se jejich matka zapletla s mužem, který sice byl úžasný, ale nikdy by jim nemohl být tátou. Ne že by měl Vojtěcha nahrazovat. Problém byl prostě v tom, že Karel je o celých 15 let mladší než já. A jen o 5 let starší než můj syn Eliáš (24)...
Vždycky jsme se setkávali, když moje děti nebyly doma. Minulý rok, když odjely na dovolenou s tátou, se ke mně Karel nastěhoval na dva týdny. Bylo to nádherné... Jen byl čím dál tím víc frustrovaný, že jsem z našeho vztahu dělala takové tajemství. Už si ani nepamatuji, kolikrát se pokusil vysvětlit mi svůj pohled na věc, a já to vždy nějak zamluvila.
"Věkový rozdíl není žádný problém," tvrdil. "Nejenže se milujeme, ale také si spolu užíváme, máme společné zájmy. Jsme pro sebe jako stvoření. Není to to nejdůležitější?"
Měl pravdu. Kromě toho, nevypadala jsem na svých 45 let. A ani on nebyl typ věčného chlapce. Ale když jsem myslela na svého syna, cítila jsem výčitky. Karel by vlastně mohl být jeho kamarádem... A pak ještě to, jak jsme se potkali. Ne v práci, v kině nebo v tramvaji. Rok po rozvodu jsem si řekla, že je škoda čekat na prince z pohádky. Rozhodla jsem se vzít osud do vlastních rukou a zaregistrovala se seznamce. I když zpočátku bylo odpovědí málo a většinou od ženatých mužů, po třech měsících mi napsal právě Karel...
Netušila jsem, že je tak mladý
Nejdříve jsem nevěděla, kolik mu je let, protože to ve svém profilu neuvedl. Myslela jsem, že je tak v mém věku, protože jsme si opravdu dobře rozuměli. Když mi poslal svou fotografii, nenapadlo mě, že je o tolik mladší. Vypadal poměrně zrale. A pak přišlo naše první setkání. Až tehdy jsem zjistila, že je mezi námi rozdíl 15 let.
Docela rychle jsem to hodila za hlavu. Co je věkový rozdíl u lidí, kteří si rozumí, jako by se znali celý život? Prkotina. Začali jsme se vídat pravidelně. Naštěstí jsme oba žili ve stejném městě a Karel měl malý byt, kde jsem se cítila naprosto volně. Po téměř roce příležitostného setkávání navrhl, abychom bydleli spolu. Musím přiznat, jsem se toho trochu bála.
"Nemůžu, mám děti, dům, práci..." odpověděla vyhýbavě. "Já také mám byt a práci, i když nemám děti. Tak v čem je problém?" zeptal se zmateně. "Sotva se známe..." začala jsem, což nedávalo smysl, protože ve skutečnosti šlo o něco úplně jiného.
Bála jsem se, jak děti zareagují na to, že se vídám s mladým chlapem. Natož že s ním plánuju bydlet. Ale on to pochopil po svém. "Nejsi si jistá svými city, že?" zeptal se opatrně. "Vím, že to jde rychle. Ale rozumíš, nemám žádné pochybnosti, chci s tebou být častěji, ideálně každý den. Chci, abychom usínali a probouzeli se spolu. Miluji tě..."
Syn málem zjistil pravdu
Jeho slova mě těšila. A co je nejdůležitější, cítila jsem to stejně. Chtěla jsem být s ním, opravdu... Jen jsem se hrozně bála, co řeknou moje děti. Vždyť ani nevěděly, že existuje... Jak bych jim mohla říct, že se stěhuji k nějakému chlapovi. A navíc tak mladému...
Jednou jsme málem zažili katastrofu. Šli jsme do kina a těsně před začátkem filmu jsem zahlédla svoji dceru Barboru (18). Byla s přítelem. Než zhasla světla, stačila jsem to říct Karlovi. "Bojíš se?" zasmál se. "To je skvělá příležitost, abys mě konečně představila. Je s přítelem? Tím lépe. Určitě se potěší, že jsi nepřišla sama a máš taky někoho..." Ale já nechtěla. Požádala jsem Karla, abychom odešli. Vypadal smutně, ale poslechl mě.
A pak přišel ten den, kdy jsem málem zkolabovala. Můj syn se vrátil z dovolené dříve. Karel u mě tehdy přespával, protože jsem čekala, že se syn vrátí až za tři dny. Pamatuji si, jak mě probudil hluk v kuchyni. Rychle jsem si oblékla župan a seběhla dolů. "Už jsi tady? Přece jsi měl přijet až v neděli," vyhrkla jsem. "Počasí se pokazilo. Ty jsi ještě v županu? Nepůjdeš do práce?" zeptal se překvapeně.
"Jdu až na dvanáctou..." zalhala jsem rychle a hned jsem ho požádala, aby běžel do obchodu pro kávu. Moc se mu nechtělo, ale řekla jsem, že usínám vestoje. Když odešel, běžela jsem nahoru. "Rychle, vstaň, oblékni se, syn je zpátky," chytila jsem Karla za rameno. Protestoval, ale stihl odejít, než se můj syn vrátil. Bylo to opravdu těsné...
Probrala jsem to s kamarádkou
Jen jedna kamarádka věděla o mém milenci. Nejdříve byla šokována věkovým rozdílem, ale pak Karla poznala a zjistila, že není žádné dítě. Pochopila však mé pochybnosti a sdílela moje obavy ze společného bydlení.
"Kdybys byla sama... Ale nejsi. Dokážeš si představit bydlení s ním a svými dětmi pod jednou střechou?" řekla. Jak správně poznamenala, Karel nikdy nemůže nahradit jejich otce, protože je prostě příliš mladý. Můj syn a dcera by ho nebrali vážně.
"A co když bude chtít vlastní dítě?" zajímalo ji. "Mluvili jsme o tom, neplánujeme děti," řekla jsem tiše. "To říká dnes, ale za rok za dva si to rozmyslí," pokrčila rameny. "Kromě toho, ženy stárnou rychleji. Co bude za deset let? Nebylo toho dost, když tě manžel opustil? Chceš to zažít znovu?"
"Co mám dělat? Rozloučit se s člověkem, se kterým jsem po mnoha letech konečně šťastná?" nadhodila jsem. "Nevím. Já bych to neriskovala," povzdechla si. "Románek je jedna věc, mít vážný vztah s tak mladým mužem, to už je něco jiného..."
Dcera byla smutná
Nevěděla jsem, co mám dělat. Karel na mě tlačil, abych o něm řekla svým dětem. "Jinak to udělám sám," žertoval. "Dej mi ještě chvilku," odpověděla jsem a rozepínala si košili. Podíval se na mě. "Copak?" usmála jsem se nevinně. "Děti se vrátí až večer, máme tedy trochu času..."
Tři dny poté zavolal. Znovu se ptal na to samé a už mě to začalo dohánět k šílenství. "Ne, ještě jsem jim to neřekla. Sejdeme se v sobotu odpoledne, dobře? Dnes nemůžu, slíbila jsem, že pomůžu dceři s matematikou. Cože? Ano, vím, že je to tvá oblast. Děkuji za nabídku, ale zvládneme to," rychle jsem ukončila hovor.
Večer jsem seděla s dcerou nad knihami. Trápily jsme se už dobré dvě hodiny a nikam to nevedlo. "Proč jsi mi neřekla, že máš potíže s matematikou? Zařídila bych ti doučování," ptala jsem se.
"Protože jsem viděla, jak jsi zaneprázdněná. Z práce se vracíš pozdě, na víkendy odcházíš pryč..." řekla smutně. Cítila jsem se hloupě. Ona si myslela, že mám hodně práce, zatímco jsem ten čas trávila s Karlem... Chtěla jsem jí to všechno vysvětlit, jen jsem nevěděla jak. Zachránil mě zvonek. Alespoň na chvíli...
"Půjdeš otevřít?" požádala jsem ji. Vstala a sešla dolů. Pak se objevila znovu, s Karlem...
Všechno se to ještě víc zamotalo
"Ten chlap tvrdí, že přišel za tebou," podívala se na mě zmateně. "Mamka mi říkala, že budete spolu studovat matematiku. Trochu tomu rozumím a napadlo mě, že bych vám mohl pomoci," navrhl Karel. "Opravdu? Zvládl byste to?" potěšila se. Karel přistoupil ke stolu a prohlédl si knihy. Poté se podíval na naše poznámky a naklonil se nad grafy. "Uděláme to jinak," rozhodl a přisunul si židli. A hned se do toho pustili.
Stála jsem vedle nich jako socha, nemohla jsem se hýbat ani mluvit. Cítila jsem, jak se všechno zhroutí. "Uděláš nám kafe, mami?" probral mě dceřin hlas. Přikývla jsem a odešla. Když jsem se vrátila, diskutovali o příkladech a dcera byla nadšená z toho, že konečně něco rozlouskla. Nechala jsem je o samotě a čekala v obýváku, jak to dopadne.
Asi po hodině přišla dcera za mnou. "Konečně všechno chápu," zvolala radostně. "Karel je super. Kde jsi ho vyhrabala?" Napadlo mě, že teď nastal ten správný okamžik. Měla bych jít s pravdou ven. Teď nebo nikdy...
Ale dcera mě předběhla. "Je skvělý, vážně. Chytrý, pohledný... A víš co? Myslím, že se mu líbím..." pronesla. A mně na pár vteřin přestalo bít srdce. Vypadá to, že mě čeká ještě delší cesta, než jsem si myslela...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Zahradní architekt Ferdinand Leffler prozradil největší prohřešky českých zahrad: Nejvíc je hyzdí vířivky
Související články
