Ludmila (64): Hudba ze starého gramofonu mě pořádně vyděsila. Na chvíli jsem měla pocit, že opouštím své tělo

Na stáří jsem si splnila svůj sen a přestěhovala se na klidnou vesnici. Mrzí mě jen to, že se toho nedožil můj manžel Vlasta. S ním by to bylo o moc veselejší. Protože jsem nechtěla bydlet úplně sama, vzala jsem si z útulku malého chlupáče Bena. A ten mi nedávno připravil poměrně horké chvilky.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (32): Na hlídání malé holčičky ve strašidelném domě jen tak nezapomenu

Pes mi utekl do opuštěného domu

S Benem jsem hned začala chodit na procházky po okolí, aby si zvykl na nové prostředí. Bylo mi trochu líto, že ho mám na vodítku a nemůže se pořádně proběhnout. Chtěla jsem ale počkat, až si na sebe pořádně zvykneme a nezaběhne se mi. Nevím, jak bych ho honila po vesnici se svými bolavými koleny.

Jednoho dne jsem měla pocit, že by to už mohl zvládnout. Pro jistotu jsem si kapsu naplnila pamlsky, aby neměl důvod odbíhat příliš daleko. Sluníčko svítilo, vesnice byla liduprázdná, tak jsme vyrazili. Měla jsem v plánu, že se projdeme jenom na konec naší ulice a zase zpátky.

Pustila jsem Bena a s napětím sledovala, jak se bude chovat. Vypadalo to, jako kdyby si ani nevšiml, že jde na volno. Držel se u mě, čenichal a očůrával snad všechno, na co dosáhl. Vydechla jsem si a měla radost, že to zvládá. Na konci ulice jsme se měli otočit, ale Bena něco zaujalo. Pozorně sledoval nedostavěný barák na konci ulice. „Bene, pojď, jdeme domů," pronesla jsem a nabízela mu psí sušenku. Ale on mě vůbec neslyšel. Jen se rozběhl přes zanedbaný trávník a zmizel v tom domě.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (33): Ve vyhořelém domě jsem zahlédla dvě postavy. Nebyli to ale bezdomovci, jak jsem myslela

Výlet do opuštěného domu mi dal zabrat

„Bene!" zvolala jsem vyděšeně. Chvíli jsem nerozhodně stála na ulici, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Srdce mi bušilo a do očí se mi hrnuly slzy. Pak jsem se rozhodla jít za ním. Dostat se na pozemek kolem domu nebyl velký problém. Neměl plot. Horší bylo, že hlína byla rozrytá a já měla problém tudy vůbec projít. Kdyby mi nohy ještě sloužily, byla bych rychlejší. Takhle jsem se pomalu šourala a dávala pozor, ať neupadnu.

Když jsem vkročila do nedostavěného baráku, pocítila jsem příjemně chladný vzduch. Dech se mi zrychlil a nohy roztřásly, ale věděla jsem, že musím najít chudáčka Bena a odvést ho zpět domů. Jak jsem procházela prázdnými místnostmi s holými zdmi, padla na mě tíseň. „Bene..." zašeptala jsem, protože jsem se neodvážila křičet.

V přízemí nebyl. Pak jsem zůstala stát před schodištěm bez zábradlí. Schody jsou pro mě v poslední době problém. S povzdechem jsem položila nohu na první schod, pak na další a pomalu vstoupala vzhůru. Cesta nahoru mi připadala nekonečná, přesto jsem se nehodlala vzdát. Dům měl naštěstí jenom jedno patro. Když jsem dorazila na konec schodiště, musela jsem se opřít o zeď a odpočinout si. Zdálo se mi, že slyším Bena, to mě nabilo energií. A opravdu, v jednom z pokojů jsem ho našla. Seděl v potrhaném křesle a pozoroval starý gramofon, na kterém se sice točila deska, ale já nic neslyšela.

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (42): Koupili jsme dům, kde zemřel člověk. Ukazuje se, že to byla chyba

Málem jsem umřela od strachu

„Bene, ty zlobivče..." vydechla jsem s úlevou. „Pojď, musíme se vrátit domů," dodala jsem, jenže on nijak nereagoval. Pohladila jsem ho, ale bez výsledku. A tehdy jsem něco zaslechla. Jakousi vzdálenou hudbu, která snad vycházela z toho gramofonu. Měla jsem pocit, že mě úplně ovládla. Stála jsem tam bez pohybu. Najednou se mi zdálo, že moje duše se začíná opuštět tělo...

Pak se ozvala bolest v kolenou, kterým došlo, že jsem právě vystoupala spoustu schodů. To mě vytrhlo z transu. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem. Byl tam jenom Ben a já. Hudbu už jsem neslyšela. Připnula jsem Beníkovi vodítko a táhla ho pryč. Vůbec mě nevnímal. Sestup po schodech byl namáhavý, opírala jsem se o zeď a táhla za sebou psa. Probral se až na ulici. Udiveně na mě pohlédl a pak mu překvapení v očích nahradil strach. Ani nevím, jak jsme se dostali domů. Ale vím, že jsem si musela dát pořádného panáka.

Ben se od té doby naučil chodit bez vodítka, ale stejně se ode mě nehne ani na krok. A tomu nedostavenému domu na konci ulice se oba vyhýbáme obloukem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Saskie (31): Koupili jsme si vysněný dům, ale řádí v něm duch. Doufám, že se ho rychle zbavíme

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.