Bohdana (58): Po smrti manžela jsem si našla nového přítele. Moje děti nemohou unést, že je je mladší než ony

Je to už skoro rok od toho, co mi zemřel manžel. Jeho náhlé úmrtí bylo hroznou tragédií, která hnula celou naší rodinou a zanechala nám v srdcích obrovský šrám.

Dana (51): Kamarádka v kavárně dělá ostudu a já za ni tajně platím dýška

Dlouho jsem si myslela, že se z jeho odchodu snad už nikdy nevzpamatuji. Měli jsme poměrně spokojené manželství, které trvalo bezmála čtyřicet let. Můj manžel byl prvním i posledním mužem, se kterým jsem kdy byla, ani by mě tak nenapadlo, že kdy budu mít chuť poznávat někoho nového.

Po několika měsících truchlení jsem si ale začala připadat osamělá. Dům, ve kterém jsem do té doby žila s ním, se najednou jevil žalostně prázdný, neměla jsem si s kým povídat o mém dni, neměla jsem pro koho vařit, komu skládat oblečení a uklízet. Vstávala jsem sama a i sama chodila spát, a neskutečně mě to ubíjelo. Obě naše děti již byly dospělé a žily si vlastní život, jezdily mě navštěvovat jenom občas na víkend s vnoučaty, samotu v mém srdci se jim ale nedařilo naplnit.

Jáchym (30): Tchán mě měl za pražského floutka a já mu dal za pravdu. Raději jsem přišel o lásku, než abych dřel ve stodole

Zaujal mě mladý číšník

Myslela jsem si, že se ze smutku, který jsem prožívala, snad zblázním. Zkusila jsem si pořídit kočku, jestli by mou samotu nevyléčila, chyběl mi ale někdo, s kým bych si mohla povídat a smát se. A v momentě, kdy mi bylo nejhůř, jsem se seznámila s Maxem.

Max byl novým číšníkem v kavárně, kam jsem si občas chodila dát zákusek a kávu a okamžitě mě uhranul. Bylo to zřejmě proto, že vypadal, jako kdyby z oka vypadl mému zesnulému manželovi, když byl mladý. Max byl totiž mladičkým studentem vysoké školy, nemohlo mu být víc než dvacet pět. Byl na mě velmi hodný, vždy si vyslechl, co jsem měla na srdci, neostýchal se si se mnou povídat a byl velmi pozorný. Chodila jsem kvůli němu do kavárny často a postupně jsem si začala uvědomovat, že se vždy hezky namaluji a upravím a že po mladém muži neskutečně toužím.

Jednoho dne, když jsem čekala na svou obvyklou objednávku, se k mému stolu Max připloužil velmi smutně. Pod očima měl velké kruhy a vypadalo to, že plakal. Okamžitě mě bodlo u srdce, nechtěla jsem ho vidět tak ztrápeného.

Martina (41): Fascinuje mě život mé kolegyně. S manželem si projevují úctu způsobem, který se dnes už nevidí

Nabídla jsem mu azyl

„Copak se děje, drahoušku?“ zeptala jsem se ho a on se na mě smutně podíval.

„Vyhodili mě ze školy,“ hlesl smutně, „a tak už ani nemohu bydlet na koleji… nevím, co budu dělat. Domů se vrátit nemůžu, rodiče mě nevezmou zpátky, když jim řeknu, že už nestuduji…“

Nevím, co jsem si v tu chvíli myslela, ale než jsem se nadála, pronesla jsem: „Já ti mohu poskytnout bydlení, jestli chceš. Bydlím sama v domě a mám kupu volných místností. Můžeš se tam ubytovat, než svou situaci vyřešíš.“

Maxovy oči se rozzářily nadějí.

„To byste pro mě udělala?“ hlesl a já jsem se natáhla, abych ho pohladila po ruce.

„Samozřejmě.“

Vilma (72): Čtyřicet let jsem na něj chtěla zapomenout. Jedna oslava v kavárně ale změnila vše, čemu jsem věřila

Moje děti nemohou jeho věk unést

A tak se za mnou do domu nastěhoval dvaadvacetiletý mladík. A už nikdy neodešel. Nejprve jsme žili jako spolubydlící, já jsem mu vařila, uklízela, prala… a u toho jsem mu velmi dávala najevo, že k němu chovám sympatie daleko nad rámec pouhých spolubydlících. Nejprve se ostýchal, ale nakonec mi podlehl. A tak jsem si s ním začala poměr. Bylo to výhodné pro nás oba – já se opět cítila milována, mohla jsem se o někoho starat a hlavně jsem opět zažívala rozkoš a pocit mládí, který mi Max poskytoval – a on měl kde bydlet a nemusel se o nic starat. Žili jsme si takhle spolu šťastně a spokojeně, naše okolí to tak ale nevnímalo.

„Mami, přijde ti normální, že je tvůj milenec mladší než já?“ ptala se mě moje dcera, kdykoliv přišla s vnoučaty na návštěvu, „však je to skoro ještě dítě! Co by na to asi řekl táta… soudil by tě.“

„Táta je mrtvý,“ odvětila jsem ostře, „a chtěl by, abych byla šťastná. A to já jsem. S Maxem se cítím, jako že opět žiji.“

„A nemyslíš si, že tě jen využívá? Aby měl kde bydlet a aby se o něj někdo staral? Nemusí platit nájem, starat se o jídlo… úplně si ho vydržuješ,“ říkal mi zase můj syn, který byl k Maxovi snad ještě víc skeptický.

Alena (21): Rodiče mě zahrnovali luxusem. Skutečný domov a lásku jsem ale poznala jen u babičky

Je mi jedno, co si o mém poměru myslí ostatní

„Nemyslím si… a i kdyby, tak co? Tak jsme oba spokojení… radši budu s někým, kdo mě využívá, než se trápit sama,“ pokrčila jsem jen rameny a dál se o tom odmítala bavit. Cítím se šťastná, jako kdyby mi někdo foukl nový vítr do plachet, a to je to hlavní. Mám krásného, mladého partnera a konečně nějaký smysl v životě. No a co, že se to mému okolí nelíbí… No a co, že je můj milenec mladší než moje děti. Nehodlám se jen pro společenské konvence zase utápět v samotě.

Martina (34): Nechápu drzost některých lidí v důchodovém věku. Za poslední dobu se s nimi roztrhnul pytel

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].