Dana (58): Moje skoro třicetiletá dcera nemá žádné přátele. Její jediná společnost jsou kočky a televize

Názor vztahové terapeutky

Příběh paní Dany a její dcery Kláry je typickým obrazem dnešní doby. Generace mladých dospělých se ocitá v paradoxní situaci - žijeme v éře neustálého spojení, ale skutečná blízkost mizí. Sociální sítě, online komunikace, práce z domova… to všechno vytváří iluzi kontaktu, ale často prohlubuje samotu.

Klára z vyprávění nepůsobí jako člověk, který by byl „rozbitý“ nebo „špatně nastavený“. Spíš jako někdo, kdo se uzavřel do bezpečí své bubliny, protože svět venku je pro ni příliš hlučný, náročný a vyčerpávající. Kočky, známé seriály a rutina jí poskytují pocit jistoty, to, co jí v kontaktu s lidmi chybí.

Když se introverze zamění za izolaci

Introverze sama o sobě není problém. Introvertní lidé čerpají energii ze samoty, přemýšlejí do hloubky a bývají vnímaví. Jenže pokud se jejich svět zúží příliš, začne se z bezpečného úkrytu stávat klec.

A právě to je možná Klářin případ. Samota, která zpočátku uklidňuje, se stává návykem. Čím déle v ní člověk žije, tím těžší je udělat krok zpátky mezi lidi. Ne proto, že by nechtěl, ale protože už neví jak.

Pro rodiče: pomáhat, ale netlačit

Starost paní Dany je pochopitelná, každá máma chce, aby její dítě bylo šťastné. Ale právě tlak, byť z lásky, může introvertního člověka ještě víc uzavřít. Místo pobízení typu „měla bys víc chodit mezi lidi“ je lepší nabídnout prostor a přijetí. Zeptat se: „Co by ti udělalo radost? Co bys chtěla v životě víc zkusit?“

I drobné změny, třeba společná procházka, návštěva výstavy, nebo nový kurz, který ji zajímá, mohou být prvním krokem z izolace. Nejde o to ji „napravit“, ale jemně ji vést zpět k životu.

Klíč není v množství vztahů, ale v kvalitě

Mnoho lidí nemá široký okruh přátel, a přesto žijí spokojeně. Důležité není, kolik lidí kolem sebe máme, ale jestli máme aspoň někoho, s kým si rozumíme a s kým jsme si blízcí.

Možná Klára potřebuje jiný typ prostředí - menší skupiny, klidnější lidi, společnost se stejnými zájmy. Zázraky se často dějí ve chvíli, kdy přestaneme hledat „správný život podle ostatních“ a začneme naslouchat tomu, jaký život je správný pro nás.

A co když je to prostě jinak?

Možná Kláře její způsob života zatím vyhovuje. Ne každá žena musí mít rodinu, partu kamarádů a rušný společenský život. Problém nastává, až když člověk sám začne cítit prázdno nebo touhu po změně. A pak je dobré vědět, že pomoc existuje - v podobě psychoterapie, koučinku nebo podpůrných skupin, které umí ukázat nové cesty bez tlaku a posuzování.

Závěrem: Klára možná nežije podle představ své mámy, ale to ještě neznamená, že její život nemá hodnotu. Každý z nás má jiné tempo, jiné potřeby, jiný vnitřní svět. A cesta ke spokojenosti nevede vždy davem, někdy začíná v tichu malého bytu, mezi dvěma kočkami… a prvním krokem ven.

Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností.