Vilma (72): Čtyřicet let jsem na něj chtěla zapomenout. Jedna oslava v kavárně ale změnila vše, čemu jsem věřila

Příběhy o životě: Čtyřicet let jsem na něj chtěla zapomenout. Jedna oslava v kavárně ale změnila vše, čemu jsem věřila
Zdroj: Freepik

Vilma nerada slaví narozeniny kvůli špatným vzpomínkám, ale když se její kamarádky rozhodly jí uspořádat jednu oslavu, svolila. A to nevěděla, jaký dárek si pro ni přichystaly...

Gabriela Budějcká
Gabriela Budějcká 06. 02. 2026 07:00

Když mi kamarádky nabídly, že mi uspořádají oslavu narozenin, protestovala jsem. Nikdy jsem narozeniny neslavila, protože jsem většinu svého života neměla s kým. Neměla jsem rodinu, děti, vnoučata, jen skupinu dlouholetých přátel, kteří však žili i svoje životy a ne vždy na mě měli čas.


Málem jsem dostala infarkt

Nakonec jsem ale svolila. Proč si na stará kolena taky někdy neudělat radost, ne? Dotáhla jsem to nakonec daleko. Už jen z toho, jaké okolo dělaly tajnosti, jsem věděla, že to bude velkolepé a vlastně jsem se docela těšila. Naposledy jsem měla velkou oslavu k mým 35. narozeninám, a to už se mi zdá jako jiný život.

Přítelkyně mi poslaly pozvánku poštou do místní kavárny, kam jsme chodily na dortíky po zdravotních procházkách. Byla celá vyzdobená a napěchovaná lidmi, které jsem za celý svůj život nasbírala a udržela si je. Bylo to do dojemné. Opravdu i slza mi ukápla.

„No, Vilmo, a my pro tebe máme ještě jedno obrovské překvapení. To teprve budeš koukat.“ Jak říkám, čekala jsem, že se holky vytáhnou, takže jsem se rozhlížela a hledala nějakou velkou krabici nebo něco, co by mě mělo ohromit, ačkoli jsem netušila, co by mi mohly dát, co já sama ještě nemám. A pak se mi málem zastavilo srdce.


Co bylo, bylo

Svoji poslední oslavu narozenin jsem měla před dávnými lety, protože jsem znovu narozeniny slavit nechtěla. Trvalo mi dlouho, než jsem potkala muže, o kterém jsem si myslela, že s ním opravdu zvládnu prožít zbytek svého života. Být v té době po třicítce svobodná a bezdětná byl skoro hrdelní zločin, ale já měla vysoké nároky.

Ale dva dny po mých narozeninách se Jonáš, můj tehdejší snoubenec, rozhodl emigrovat. Nic mi neřekl, nezůstal mi po něm ani dopis. Plánovali jsme svatbu a on se přes noc vypařil. Byly doby, kdy jsem si myslela, že se mi celý zdál, že to nebyla ani pravda. A teď stál ve dveřích kavárny.

Nejprve jsem byla v šoku, pak jsem byla naštvaná a chtěla odejít, a nakonec jsem s ním proklábosila zbytek dne. Žije v Rakousku a prý mnohokrát přemýšlel, že by mě kontaktoval, našel, ale bál se. A měl dobrý důvod, že? Ale před nedávnem se čerstvě rozvedl, děti má dospělé, a když ho holky našly na Facebooku a kontaktovaly, nedokázal odolat.

Těch ztracených 40 let už asi nedoženeme, ale já další čas ztrácet nemíním. Smutná z konce naší lásky jsem byla už dlouho a teď mám v plánu si čas, co nám zbývá, pořádně užít.


Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

Související články

Další články