Vašek (31): Týden před svatbou jsem propadl panice. Sbalil jsem batoh a utekl

Třicet. Věk, kdy máte mít pořádek v životě, hypotéku, partnerku a představu o budoucnosti aspoň na pět let dopředu. Já měl pocit, že jsem v tomhle směru napřed. Tři roky vztahu s Klárou, všechno klidné, stabilní, bez dramat. Do roka svatba. Hotovo.

Zuzka (31): Měla jsem strach ze samoty. První rande po rozchodu mě ale přesvědčilo, že být single je nejlepší volba

Potřeboval jsem se uvolnit

Jenže jak se blížil termín, začal jsem si všímat, že nežiju ani tak svůj život, jako spíš nějaký správný život podle katalogu. Jediný člověk, u kterého jsem se cítil uvolněně, byl Dan — kamarád, kterého jsem znal přes Kláru. Byl to ten typ, co začne mluvit, a vy se smějete dřív, než dořekne větu. Vždycky mě nějak rozhýbal, vytáhl z rutiny. Říkal jsem si, že to je prostě jeho povaha. A že mě jen fascinuje, protože s ním je všechno jednodušší.

Týden před svatbou jsem byl už tak zaseknutý ve vlastních pochybnostech, že jsem Dana poprosil o to, aby se mnou šel na pivo. Doufal jsem, že mě uklidní. Jenže jak večer pokračoval, začalo mi být nepříjemně jasné, že s ním se směju víc než s Klárou za celý poslední rok. Že mu říkám věci, které doma vůbec neotvírám. A že když oba odcházíme domů, nechci, aby ten večer končil.

Lukáš (28): Přítelkyně chce trávit víkendy v obchodech, já v lese. Na procházce mi došla trpělivost

Nešlo to jinak

Ráno jsem vstal, podíval se na svůj svatební oblek a přišla na mě panika. Ne z toho, že se bereme, ale z toho, že si jdu dobrovolně zavřít všechny dveře, které mě ještě někam lákají. Že si stáhnu život do šablony, kterou vlastně nechci.

Chvíli jsem tam jen stál, opřený o kuchyňskou linku a připadal si jako někdo, kdo se probudil v cizím životě. A tak jsem se rozhodl udělat neuvěřitelnou kravinu, ale asi jedinou možnost, která mě mohla zachránit: napsal jsem Kláře, že odjíždím, a že svatba není. Nešlo to říct hezky. Nešlo to říct vůbec dobře.

Sbalil jsem si batoh a odjel pryč. Nevěděl jsem kam, jen pryč od této představy, že musím být dokonalý ženich, protože je to logické pokračování. Dan se ke mně přidal. Byl to první člověk po dlouhé době, se kterým jsem se cítil živý.

A tam někde na silnici, mezi dvěma městy, mi došlo, že třicítka nemusí být začátek usedlosti. Může to být začátek opravdovosti. A že někdy je vážně lepší utéct ze svatby, než zůstat v životě, který nechceš žít.

Eliška (27): Jako malé jsme si slíbily společnou svatbu. Já se ale vdávat nechci a kamarádka to bere jako zradu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].