Šimon (34): Týdny před svatbou jsem cítil silné pochyby a vše zrušil. Na půl roku jsem se uchýlil do kláštera, abych našel klid

Po šesti letech vztahu, po deseti letech budování života, co měl dávat smysl, svatba vypadala jako ten správný krok. Jenže čím víc se to blížilo, tím víc jsem měl pocit, že se na mě něco valí. Ne nervozita, ale těžkost. Jako bych měl někomu lhát, jako bych měl lhát sám sobě. Začal jsem pochybovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Richard (52): Opustil jsem nemocnou manželku kvůli mladší ženě. Děti se mnou nemluví, ale já nelituji

Jako bych se topil

Přemýšlel jsem, jaký život vlastně chci. Ne jestli miluju partnerku, ale jestli vůbec miluju ten obrázek, který mi všichni malovali. Práce, hypotéka, děti, dovolená dvakrát do roka. Byl to katalog. Někde mezi objednávkou svatebního dortu a výběrem playlistu na první tanec mi došlo, že si připadám jako figurína. Nikdo mě nenutil. Jen jsem prostě zapadl.

Jednou v noci, asi týden před svatbou, jsem se vzbudil a věděl, že to nedokážu. Nevnímal jsem to jako zradu, ani o útěk před zodpovědností. Šlo o upřímnost. Nedalo se to oddálit. Zavolal jsem, všechno zrušil. „Na svatbu nejezděte, obřad se ruší.“ Reakce byly různé. Některé bych radši nečetl.

Nemohl jsem se partnerce Sáře ani podívat do očí. Prostě jsem odjel pryč. Vypnul telefon. Přes známého jsem se dostal do kláštera, kde brali dobrovolníky. Neměl jsem žádný plán, jen jsem věděl, že musím někam, kde je ticho. Kde se na nic nehraje.

Mohlo by Vás zajímat:

Sára (25): Přítel mě požádal o ruku, ale já ho odmítla. Dala jsem přednost svému snu a nelituji

Dojel jsem do kláštera

První dny byly nejhorší. Ráno vstávat ve čtyři, práce v kuchyni, zahrada, úklid, žádné rozptylování. Jen vlastní hlava. Byl jsem zvyklý být pořád v kontaktu, mít přehled, kontrolu. Tady jsem měl jen rytmus. V noci jsem nemohl spát, přes den jsem byl unavený. Ale něco ve mně povolilo. Po týdnu jsem začal spát. Po měsíci jsem se přistihl, že se neusmívám ze slušnosti, ale protože opravdu chci.

Skoro jsme nesměli mluvit. Jen výjimečně. Ale bylo to jedno. Většina rozhovorů, co jsem předtím vedl, byly stejně jen kulisy a nebyly o ničem důležitém. Tady, i když nikdo nemluvil, jsem měl pocit, že mě někdo konečně slyší. A že slyším sám sebe.

Po půl roce jsem se vrátil. Ne do stejného bytu, ne do stejné práce. Změnil jsem všechno. Ne proto, že bych chtěl být někdo jiný. Ale protože jsem konečně zjistil, kdo jsem byl celou dobu. A že to není chyba říct: dost.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lída (31): Sestřenice se mi vecpala na svatbu. Neunesla, že není středem pozornosti a celou ji zničila

Doporučené video