Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Děti mají někdy velké nároky. To se přihodilo i Kryštofovi. Jeho syn chtěl na svoje narozeniny pozvat celou třídu do kina, ale rodina si to nemůže dovolit. Problém ale ležel úplně jinde...
Když za mnou syn přišel s tím, že by chtěl oslavit narozeniny v kině, připadalo mi to jako dobrý nápad. Filmy miluje, spolužáky taky a hlavně jsem byl rád, že chce vůbec něco organizovat. Poslední dobou je pořád na telefonu a člověk je rád za každou aktivitu mimo domov a ještě s lidmi.
Šlo o hodně peněz
Jenže pak přišel s tím, že by s kamarádem rádi pozvali celou třídu. A že jim zaplatí nejen lístky, ale i popcorn, colu a nejlépe i nachos. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu. Seděl přede mnou úplně vážný a čekal na moji odpověď. Spočítal jsem to v hlavě a vyšlo mi, že je to v podstatě malá rodinná dovolená. „Hochu, mně se to úplně nezdá. To je spousta peněz.“
Oznámil mi, že kamarádovi rodiče s tím problém nemají. Prý řekli, že když se slaví, tak pořádně. A že je trapné něco neplatit, když to druhý platí celé. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem se ocitl v nějakém jiném světě. Za mých časů jsme byli rádi, když jsme si koupili vlastní limonádu. Ale nechtěl jsem znít jako starý mrzout, tak jsem to spolkl.
Nejdřív jsem měl pocit, že je to jen o penězích. Ale pak mi začalo vrtat hlavou, proč syn tak trvá na tom, abychom zaplatili všechno. Ptal jsem se ho na to oklikou, protože jsem nechtěl, aby měl pocit, že ho vyslýchám. Chvilku mlžil a pak z něj vypadlo, že nechce být jediný, kdo něco neplatí. Že nechce vypadat před spolužáky jako chudák.
Musel jsem to z něj dostat
V tu chvíli mi došlo, že to není o narozeninách ani o kině. Začal jsem se ptát dál a po chvíli to z něj vypadlo. Kamarád, ten, se kterým narozeniny plánoval, si už nějakou dobu dělá legraci z toho, že nosí starší mobil, že nemá značkové boty, že jezdíme na „normální“ dovolené. A že jestli nechce být za outsidera, měl by se podle toho chovat.
Najednou to všechno dávalo smysl. Ta snaha zaplatit kino, to, jak mluvil o tom, co kdo má a nemá. Seděl přede mnou a vypadal menší, než si pamatuju. Došlo mi, že se bojí, že nebude zapadat, pokud nebude držet krok s kamarádem, jehož rodiče mají úplně jiné možnosti.
Nakonec jsem mu navrhl, že kino uděláme, ale jen v rozsahu, který zvládneme. A že jestli kamarádovi rodiče chtějí platit víc, je to jejich rozhodnutí, ne naše povinnost. Požádal jsem ho o číslo na rodiče jeho kamaráda a trochu jsem se bál, ale našli jsme společnou řeč a oni pochopili, že to takhle nezvládneme. Stačilo o tom jen mluvit.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
