Martin (35): Snoubenka mě pořád uráží. Tvrdí, že si jen dělá legraci, ale mě už to nebaví

Jsem ten typ chlapa, který nemusí moc mluvit. V práci za mě nejvíc mluvily výsledky, v soukromém životě jsem to měl podobné: raději jsem poslouchal a pozoroval, než abych se předváděl.

Irena (40): Manžel začal urážet každého, kdo mu přišel do cesty. Když se pustil i do mě, dala jsem mu lekci

Rozjasnila můj život

Měl jsem rád tu pracovní rutinu, kávu z kávovaru, navrhování kampaní, pozdní návraty domů a osamělé večery s vínem. A pak přišla Katka. Hned první den si v naší agentuře sedla vedle mě. Podíval jsem se na ni a věděl jsem, že mi zamotá hlavu. Měla na sobě žlutou košili, jakou nosí sebevědomé ženy. Pohled měla trochu ironický, smála se nahlas a nešlo ji přehlédnout. Když vstoupila do místnosti, všichni o ní věděli.

Navrhla, abychom šli spolu na oběd. „Jsme odsouzeni k životu v kancelářském světě plném absurdností, tak by bylo fajn držet spolu,“ pronesla. Na první schůzce mi řekla, že jsem tichý. Nepovažovala to za negativum. A tak jsme začali trávit víc času spolu. Po třech měsících u mě bydlela, po půl roce jsme si pořídili kočku, po roce jsme se zasnoubili.

Katka rozjasnila můj život. Přinesla do našeho vztahu energii a humor. Dokázala se zasmát sama sobě, mně i ostatním lidem. „Martin má uměleckou duši, ale talent na skládání poliček už ne,“ nadhodila jednou na grilovačce u známých. Všichni se smáli, i já jsem se smál.

Julie (49): Absolvovala jsem dvě schůzky a pokaždé bylo něco špatně. Když jsem se ozvala, vyslechla jsem si urážky

Posmívala se mi

Jednou jsme byli na obědě u Katčiných přátel. Říkala o nich, že jsou inteligentní a ambiciózní, že se s nimi skvěle povídá. V hlavě mi vířila otázka, jestli do té společnosti vůbec zapadám. Seděli jsme u stolu, Katka byla ve svém živlu. Vyprávěla o práci, o zmateném klientovi a všechny bavila svými historkami. Usmíval jsem se, až přišla řeč i na mě.

„On sedí u toho svého počítače tak dlouho, že snad zapustí kořeny. Přemýšlím nad tím, že bych ho měla začít zalévat,“ pronesla. Mělo to být vtipné a asi bylo, alespoň podle reakcí ostatních. Jenže já, přestože jsem se usmíval, jsem cítil něco jiného: stud a takový druh bezmocnosti, jako by mě někdo svlékl do spodního prádla před cizími lidmi a ještě chtěl, abych se usmál. Díval jsem se na Katku, jak dál vypráví, a snažil jsem se nemyslet na to, jestli o mně někdy mluvila hezky, když jsem nebyl u toho. Po večeři jsem jí řekl, že to trochu přehnala.

„Neber se tak vážně. Lidi se smáli. To je přece dobře, ne?“ řekla s úsměvem a políbila mě na tvář. Myslím, že si ani nevšimla, jak se tvářím. Neudělal jsem scénu, nezvedl jsem hlas. Vždyť měla pravdu – lidi se smáli...

Renata (44): Dovolená v Itálii měla zachránit moje manželství. Můj muž ale pořád jenom remcal a ještě mě urazil

Urazila mě, tak jsem odešel

Moje maminka měla Katku vždycky ráda, nikdy o ní neřekla nic špatného. Jednou jsme u ní byli na večeři, vyptávala se na práci, já odpovídal, ale Katka mě každou chvíli přerušovala. „Martin sedí u počítače celé dny. Neptejte se ho ale na nic praktického. Zlomil by si ruku jen při pomyšlení na kladivo a hřebíky,“ pronesla a očekávala smích. Jenže nikdo se nezasmál. Maminka se na mě podívala. V jejím pohledu nebyla výčitka, spíš starost a něco dalšího, možná soucit. Vstal jsem, beze slova jsem si vzal bundu z věšáku a prostě jsem odešel sám domů.

Doma jsem otevřel skříň a vytáhl kufr. Přemýšlel jsem nad tím, co si vezmu – košile, mikiny, knížky z poličky nad stolem. Pak jsem si sedl ke stolu, napil jsem se vody a podíval se na naši společnou fotku v rámečku. Tehdy vešla Katka. „Co to děláš?“ zeptala se.

„Odcházím,“ odpověděl jsem klidně. Podívala se na mě, ale tentokrát neměla žádnou vtipnou připomínku. Možná pochopila, už to není potřeba. Přestěhoval jsem se do garsonky po tetě. Po její smrti zůstala prázdná, jen maminka tam měla pár věcí. Řekla, že pokud budu potřebovat, můžu tam zůstat tak dlouho, jak chci.

V prvních dnech jsem se budil brzy. Ležel jsem v posteli a díval se na strop. Necítil jsem úlevu ani bolest, spíš prázdnotu. Ale byla to klidná prázdnota. Pochopil jsem, že Katka mě nikdy nebrala vážně, byl jsem jen snadný terč jejích vtipů. Necítil jsem hořkost. Ona už jiná nebude. To ale neznamená, že bych měl trpět...

Další příběhy ze života →

Julie (26): Od přítele jsem k narozeninám dostala poukaz na liposukci. Urazilo mě to, nic takového nemám zapotřebí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].