Štěpánka (25): Můj přítel byl hrozně žárlivý. Zakázal mi bavit se s cizími muži, musela jsem vymazat i číslo na kolegu

Když jsem se přestěhovala k mému příteli Igorovi, rodiče mi říkali, ať ještě chvíli počkám, že spolu jsme jen rok, ale já jsem cítila, že je to tak správně. Igor se mi zdál jako skvělý přítel a už jsem si malovala naši společnou budoucnost.

Petr (50): Udělal jsem životní chybu. Opustil jsem skvělou ženu kvůli zlatokopce, která mě zničila

Byl hrozně žárlivý

Jediné, co jsem mohla Igorovi vyčíst, bylo, jak byl žárlivý. Hned, jak jsme se spolu
seznámili, se zajímal o všechny mé přátele, s kým se vídám, kdo je v mém okolí. Nejvíce ho samozřejmě zajímali muži – kohokoliv, kdo se kolem mě pohyboval a byl opačného pohlaví, bral jako hrozbu. Bylo jedno, jestli šlo o spolužáka ve škole, kolegu v práci anebo kamaráda z dětství, žádný muž před jeho drobnohledem nebyl v bezpečí.

„Musíš pochopit, že se o tebe bojím,“ šeptal mi do ucha a hladil mě po vlasech, „že se bojím každého, s kým se bavíš… nechci, aby mi tě někdo ukradl.“

„Nikdo mě neukradne, miluju tebe,“ musela jsem se zasmát, „a nechci nikoho jiného. Přísahám.“

Igora ale můj slib nepřesvědčil. Pár dní po tomto rozhovoru se mi ozval můj kamarád ze střední školy, jestli s ním nechci zajít na kafe. Stýkala jsem se s ním od maturity pravidelně minimálně jednou za půl roku, byl to můj dobrý kamarád. Když jsem o této schůzce řekla Igorovi, celý ztuhl a zamračil se.

Mirek (29): Přítelkyně se rozhodla odjet beze mě na dovolenou, tak jsem ji vystěhoval

Prý nesmím jít ven sama s kamarádem

„Ty jdeš ven sama s jiným mužem? Jen vy dva?“ zeptal se a já viděla, jak mě propaluje pohledem.

„Ano,“ přitakala jsem, „známe se už fůru let… chodíme takhle pravidelně.“

„A tobě to přijde normální? Abyste šli sami jen takhle ve dvou?“ zeptal se mě a začal přecházet sem a tam, „Štěpánko, to se mi nelíbí. Myslím si, že to není vůči mně fér… ty bys chtěla, abych chodil sám ven s nějakou ženou? Nebylo by ti to nepříjemné?“

„Asi máš pravdu… promiň, takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Zruším to,“ dala jsem mu po chvíli zaváhání za pravdu. Kafe jsem hned zrušila, nechtěla jsem Igorovi ubližovat. Netrvalo to ale ani týden, co se vyskytl nový problém.

Byla jsem právě ve sprše, když za mnou do koupelny přišel rozzlobený Igor, který v ruce držel můj svítící telefon. Vypnula jsem vodu a nechápavě se na něj podívala.

Patrik (58): Dům po rodičích byl opakovaně vykraden. Jsem znechucen tím, jak zloději berou vše

Musela jsem smazat číslo kolegy

„Co se děje?“ zeptala jsem se a zabalila se do ručníku.

„Volá ti nějaký Vladimír,“ vyprskl a z očí jako kdyby mu šlehaly blesky, „už ti volal možná čtyřikrát. Kdo to je a co ti má co volat?“

„To je můj kolega z práce,“ odpověděla jsem a pokusila se mu zvonící telefon vzít z ruky, „dělá teď na důležitém případu, bere si práci domů na víkend… asi potřebuje radu…“

„To se nemůže poradit s někým jiným? Co tě má o víkendu co otravovat?“ odsekl a nechtěl mi telefon dát, „chci, aby sis ho okamžitě vymazala. Nechci, aby ti nějaký cizí chlap takhle o víkendu vyvolával.“

„Co blázníš, jde jen o práci. Jsme pouze kolegové,“ odpověděla jsem. Bylo to ale jako mluvit do zdi. Igor mi telefon nevrátil do momentu, kdy jsem ho prakticky prosila a slíbila mu, že si Vladimírovo číslo vymažu. V ten moment jsem si uvědomila, jak nebezpečně se v jeho okolí cítím. Vůbec mi nevěřil a snažil se omezovat moje kontakty s jinými lidmi. Chtěl mě odstřihnout, abych měla jen jeho. Začala jsem přemýšlet o tom, že možná není tím pravým… a vrchol nastal o několik týdnů později.

Soňa (37): Co manžel začne, to nedokončí. Nechci žít v domě, který se rozpadá

Chtěla jsem jen pomoct odvést zraněného

Vezla jsem právě moji kamarádku autem na fotbalový zápas jejího přítele. Když jsme přijely na místo, zjistily jsme, že se její přítel ošklivě zranil, že ho spoluhráč srazil na rozestavěný plot a on si nohu rozřízl o dlouhý trčící hřebík. Rána ošklivě krvácela a já nečekala ani minutu a nabídla jsem se, že ho odvezu do nemocnice. Společně s jeho spoluhráči jsme ho naložili a spěchali do nemocnice. Protože mám malého dvoumístného Smarta, jeho sestra zůstala na hřišti a já s ním jela sama. V polovině cesty mi začal telefonovat Igor.

„Ahoj Štěpánko, proč ještě nejsi doma? Měla jsi tu být před čtvrt hodinou,“ začal a já už slyšela, jak je podrážděný.

„Byla jsem venku s kamarádkou a její přítel se ošklivě zranil… teď ho vezu do nemocnice…“ odpověděla jsem spěšně. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„A kdo všechno jede?“ zeptal se najednou.

„Jenom my dva, vždyť víš, jak mám malé auto,“ odpověděla jsem. Na druhé straně jako kdyby se strhla lavina.

„To nemyslíš vážně. Ty jsi v autě sama s cizím mužem? Co si o sobě myslíš,“ rozkřikl se na mě a já s sebou cukla, „to si určitě vymýšlíš, že je zraněný. Nevěřím ti. Okamžitě ho vylož a pojeď domů, vyřídím si to s tebou.“

„Igore, proboha, on krvácí!“ odsekla jsem, ale cítila jsem, jak se mi klepe hlas, „jenom mu pomáhám… jenom ho odvezu do nemocnice a pojedu domů, nic jiného v tom není.“

Beata (53): Syn mého souseda to přehnal. Jeho reakce šokovala nejen mě, ale i jeho rodiče

Bála jsem se, že mi ublíží

„Nevěřím ti. Jestli ho okamžitě nevyložíš a nepřijedeš domů, tak uvidíš,“ odsekl ostře a já v tu chvíli zavěsila. To bylo naposledy, co jsem Igora slyšela. Tu noc jsem strávila v nemocnici vedle lůžka zraněného, tak moc jsem se bála jet domů. Na druhý den jsem se nastěhovala k rodičům. Ze strachu jsem se pro svoje věci do bytu k Igorovi nikdy nevrátila. Bála jsem se, že kdybych se vrátila, tak že mi ublíží. Od té doby jsem velmi opatrná s tím, jaké partnery si vybírám. Už nechci nikoho, kdo by mi říkal, s kým se můžu a nesmím bavit.

Další příběhy ze života →

Teodor (48): Děti se zapletly s podivnou partou. Pod pohrůžkou jsem se od nich dozvěděl informace, které mi vyrazily dech

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].