Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Soňa je zoufalá ze svého manžela. Nikdy nic nedokončí a jejich dům podle toho i vypadá. Soňa má pocit, že se všechno kolem ní rozpadá a ona také.
Vždycky jsem si myslela, že když chlap něco začne, tak to taky dokončí. Můj táta takový byl, moji bratři taky. Ale můj manžel ne. Můj milovaný, věčně roztěkaný snílek, který je se vším „v procesu“, ale nikdy „po“. Tapeta v kuchyni je stržená jen do půlky, dveře do koupelny visí na jednom pantu a plot před domem vypadá, jako by ho navrhoval někdo po pár pivech. Uklidňuju se tím, že jsou i horší chlapi, že mě nebije, nepodvádí a nosí výplatu včas. Ale občas si říkám, jak je možné, že náš dům ještě stojí.
Manžel neumí nic dokončit
Stokrát jsem se ho ptala, kdy konečně dodělá tu napůl strženou tapetu v kuchyni. Jednou byl víkend a on si potřeboval odpočinout, podruhé ho bolela záda, potřetí musel jet za maminkou. Výsledek byl stejný – zeď v kuchyni vypadá jako na bojišti. Ještě horší to je u schodů, kde už několik měsíců stojí žebřík a ze stropu visí drátky na světla, která nikdy nenamontoval. Když jsem navrhla, že najmeme řemeslníka, ohradil se, že přece nebude platit tisíce za něco, co zvládne sám.
Jeho oblíbené slovo je „jednou“. „Jednou to všechno udělám,“ říkává, když vidí můj zoufalý pohled. To jeho „jednou“ se ale nikdy neproměnilo v „dnes“. Jednoho jarního dne přišel s velkolepým nápadem – vytvoříme zahradu snů. Než jsem se stačila zeptat, jestli už v domě dokončil alespoň jednu věc, seděl u počítače a objednával nářadí, které se „určitě bude hodit“, jako třeba provzdušňovač trávníku. Týden chodil po zahradě, tvářil se vážně, rozryl trávník, vykopal jámu na jezírko a pak... ztratil nadšení. Vymluvil se na déšť a týden na to odjel na ryby, zatímco já se z okna dívala na rozbahněný pozemek a hromadu prken, která začínala plesnivět.
Dalším projektem bylo malování ložnice. „Bude to rychlé, za den mám hotovo,“ sliboval. A já mu naivně věřila. Začal dobře, ale když byl v půlce, zavolal mu kamarád, že má problém s autem. Zmizel na tři hodiny, a když se vrátil, unaveně párkrát přetřel zeď neředěnou barvou, takže vznikly ošklivé šmouhy. Když jsem se ho večer ptala, co bude se zbytkem, odvětil, že to musí uschnout a že teď je v módě takový „umělecký, nedokončený styl“. Tu noc jsem nespala a druhý den, zatímco ještě chrápal, jsem vstala, vzala váleček a tu „uměleckou“ stěnu prostě domalovala sama.
Už na to nemám sílu
Jednou k nám přišel kamarád, kterého jsme dlouho neviděli. Rozhlédl se po chodbě, kde už půl roku ležel balík s novou podlahou, a po obýváku, kde se nesložené police opíraly o zeď. S nejistým úsměvem se zeptal: „Vy tady... bydlíte natrvalo?“ V tu chvíli mi to došlo. Neurazila jsem se, ale místo toho jsem se rozesmála. Měl pravdu. Náš dům vypadal jako provizorium, kde sprchové dveře podpírá mop a ze zdi trčí dráty. Všechno bylo jen načaté, odložené a zapomenuté. Náš domov se pomalu, ale jistě rozpadal.
Před pár dny, když manžel zase seděl u televize a já uklízela jeho nářadí z kuchyňské linky, jsem si sedla a tiše se rozplakala. Nešlo o tu tapetu ani o plot. Šlo o ten neustálý pocit čekání na den, který nikdy nepřijde. Den, kdy se vrátím z práce a on mě překvapí něčím dokončeným.
Když se mě zeptal, co mi je, jen jsem zašeptala, že už nechci bydlet v domě, který se rozpadá, a že se nechci rozpadat spolu s ním. Ani nevstal a nešel mě obejmout. Šla jsem spát s myšlenkou, že se něco musí změnit. Buď v něm, ve mně, nebo prostě musím jít dál. Protože domov je místo, kde chcete být. A já už ten pocit ztrácím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
