Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeAdam vyrůstal bez otce. Neměl o něm žádné informace, jeho máma totiž pokaždé raději změnila téma. Až v dospělosti zjistil, kdo je jeho otec. A rozhodl se ho vyhledat.
Máma se mnou nikdy nemluvila o tátovi. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Když jsem se na něj jako malý ptal, řekla mi, že se musím smířit s tím, že tu není a nikdy nebude. Bylo to kruté, ale neměl jsem na výběr. Přesto... čím jsem byl starší, tím víc mě to zajímalo. Máma však zarytě mlčela.
Tvrdě pracovala, aby mi nic nechybělo, a starala se o mě, jak nejlépe uměla. Až do její smrti jsme měli opravdu skvělý vztah. Nečekal jsem, že se na sklonku života odhodlá k přiznání, které změní úplně všechno. Den, kdy odešla, mám v paměti dodnes. Přiznala, že život ve lži ji stál hodně sil, ale jinak to prý neuměla. „Promiň, synku. Odpusť mi,“ zašeptala slabým hlasem. Byla to poslední slova, která jsem od ní slyšel. Samozřejmě, že jsem jí odpustil.
Našel jsem záhadnou fotografii
Když jsem byl malý, neřešil jsem, že nemám tátu. Zvykl jsem si na to. Postupem času mě ale otázky spolužáků nutily o tom víc přemýšlet. Pocházím z malého města. Lidé tam mají zvláštní mentalitu. Nic se na tom nezměnilo, ani když jsem se tam vracel už jako dospělý. V malých komunitách si všichni o všech poví všechno.
Kdybych měl věřit místním drbům, máma prý byla s tolika muži, že sama neví, kdo je můj otec. Ale já věděl, že to je nesmysl. Máma taková nebyla. Raději žila sama, než aby měla po svém boku nesprávného chlapa. Nerandila, nic takového ji nezajímalo. Myslím, že mého otce stále milovala, jen to nechtěla přiznat. Často jsem ji slyšel v noci plakat v jejím pokoji.
Jednou jsem na její komodě našel utržený kus fotografie – byla na ní máma a kolem pasu ji objímala mužská ruka. Muž na fotce chyběl, ta část byla odtržená. Myslím, že to byl můj otec...
Chyběl mi táta
Když jsem se toulal po městě s kamarády, vracel se ze školy nebo jezdil na kole, často jsem míjel zámečnickou dílnu pana Vojtěcha, příjemného chlapa, co bydlel o dvě ulice dál. Pokaždé se mě ptal, jak se mám. Jeho zájem mi připadal normální, byl to prostě chlap ze sousedství.
V jeho očích jsem ale občas zahlédl něco, co jsem u nikoho jiného neviděl – zvláštní směs smutku a radosti. Když mě spatřil, oči se mu rozzářily. Jednou jsem se mámy zeptal, jestli ho zná. Odpověděla chladně, že ho párkrát viděla, a tím to haslo. Neptal jsem se dál, i když jsem byl zvědavý.
V té době už jsem cítil, že u nás doma chybí chlap. Věděl jsem, že máma dělá maximum, aby mi nic nechybělo, ale občas jsem si představoval, že ten sympatický zámečník by mohl být můj táta. Působil jako dobrý člověk. Lidé o něm mluvili s respektem, prý je šikovný řemeslník. Záviděl jsem vrstevníkům, že vyrůstají v úplných rodinách. Já nikdy nezažil, jaké to je. Sám sobě jsem slíbil, že pokud někdy budu mít děti, budu ten nejlepší táta na světě.
Máma zemřela
Když mi máma oznámila, že má rakovinu, byl jsem v šoku. Prosil jsem ji, ať se začne léčit, ale odmítla. „Cítím, že můj čas přišel. Jsem s tím smířená,“ řekla tak klidně, až mě to vyděsilo.
Když umírala, seděl jsem u ní a držel ji za ruku. „Musím ti něco říct,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Mami, nenamáhej se...“ měl jsem sevřené hrdlo a cítil jsem, že se každou chvíli rozbrečím.
„Vojtěch, ten zámečník...“
„Co je s ním?“
„Je to tvůj otec...“ dodala. Ještě mě stihla poprosit o odpuštění – a pak vydechla naposledy…
Konečně mám tátu
Na pohřeb přišla spousta lidí, i pan Vojtěch. Stál stranou a sám. Dva měsíce poté jsem sebral odvahu a zašel za ním. „Je to pravda?“ zeptal jsem se ve dveřích jeho dílny.
Díval se na mě dlouho a vážně, pak přikývl. „Byl jsem mladý a hrozně hloupý,“ povzdechl si. „Bál jsem se a utekl. Byl jsem zbabělec. Není dne, abych toho nelitoval.“
„Mohl ses vrátit.“
„Myslíš, že jsem to nezkusil? Tvoje máma mi řekla, ať se od vás držím dál...“
A tak to udělal. Jen mě zpovzdálí sledoval, zajímal se o můj život, ale nijak nezasahoval. V hlavě jsem měl zmatek. Máma mi lhala, ale nezlobil jsem se na ni. Spíš jsem měl vztek na otce, že to tak rychle vzdal. Na druhou stranu – nelhal, když říkal, že toho lituje. Bylo to na něm vidět.
Řekl jsem mu, že potřebuju čas. Netlačil na mě. Dnes si pomalu, krok za krokem, budujeme vztah – spíš přátelský než mezi synem a tátou. Slovo „tati“ nedokážu vyslovit. Dohodli jsme se, že si budeme říkat křestními jmény. Je to tak snazší. Vidím, že mu na mě záleží, že se snaží. Už to není ten lehkomyslný člověk jako v mládí. Žije skromně, má dobré srdce a je k lidem laskavý. Takového tátu jsem si vlastně vždycky přál...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
