Vilém (32): Při hovoru s mámou jsem zaslechl něco podivného. Když jsem zjistil, co máma skrývá, byl jsem v šoku

Máma mi volá každý večer, protože od ní bydlíme s bráchou oba přes 200 kilometrů. Nikdy nevynechá. Vždycky kolem půl deváté, když už mám hotovo a sedím u telky nebo myju nádobí. Není to žádná velká debata – jen takové to, co měl kdo k obědu, co říkala sousedka, jestli mě bolí záda. Takový malý rituál, co dává věcem řád.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (34): Myslela jsem si, že se švagrovou budeme kamarádky. Ona ale intrikovala proti mně a zařídila náš rozvod

Nechtěla se mi přiznat

Ten večer jsem najednou uslyšel něco v pozadí. Tiché škytnutí, pláč, pak rychlé šepotání. Znělo to jako dítě. Nechápal jsem, co to má být. Malé děti v rodině nemáme. Můj brácha děti nechce, já taky ne, o žádném miminku u nikoho nevím. Chvíli jsem poslouchal, jestli se to ozve znovu, ale máma se najednou přemístila někam jinam, asi do jiné místnosti, a dělala, že se nic neděje.

Zkusil jsem se zeptat, jestli má u sebe někoho na návštěvě. Řekla, že ne, že jsem slyšel asi televizi. Jenže já poznám rozdíl mezi pláčem z televize a skutečným dětským pláčem. Byl příliš blízko, příliš opravdový.

Další den jsem to zkusil znovu. Tentokrát bylo ticho. Ale asi za tři minuty hovoru se ozvalo něco jako tiché broukání. A pak zas rychlý pohyb, šramot, jako by něco schovávala. Už mi bylo jasné, že něco tají.

Nechal jsem to být. Pár dní jsem hrál, že je všechno normální, ale začínalo mi to vrtat hlavou. Máma vždycky všechno říká. Je jako otevřená kniha. Ale teď najednou něco zamlčuje. Po týdnu jsem to nevydržel. „Mami, nechceš mi něco říct? Co se u tebe děje?“

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (24): Chtěla jsme mámě k narozeninám splnit přání. Vůbec jsem ale netušila, kde to celé skončí

Neuvědomuje si, co dělá

Chvíli mlčela. A pak přiznala, že u sebe má dítě. Holčičku. Není její. Ani moje. Ani bráchova. Prý patří jedné dívce, co k ní chodila na úklid. Prý jednou přišla s dcerou, odběhla si a už se nevrátila. Máma se ji snažila hledat, ale nikdo ji nezná, číslo je nedostupné, adresa falešná. Policii nevolala. Prý se bála, že by holčičku stejně odvezli někam do ústavu. „Určitě se pro ni vrátí. Jaká máma by opustila dítě?“

Nevěděl jsem, co říct. Seděl jsem na gauči, telefon v ruce, a hlavou mi běželo tisíc scénářů. Máma, která nikdy neudělala nic spontánního, najednou tajně vychovává dítě, které ani neví, komu patří. A mně o tom celý měsíc neřekla ani slovo.

Teď se snažím přijít na to, co s tím. Ona se tváří, že je to v pořádku, že se o malou postará. Ale ve mně se všechno bouří. Je to vůbec legální? Bezpečné? A co když se ta matka nevrátí? Už se večer nebavíme o počasí nebo obědech, ale snažím se mámu přesvědčit, že by to měla nahlásit a najít její rodiče. Ale ona nechce.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Luděk (41): Jel jsem navštívit sestru do jejího nového bytu. Z toho, co jsem viděl, se mi zvedl žaludek

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].