Martin (38): Máma mi nikdy neřekla, že mě má ráda. Byla zahořklá a chladná i na smrtelné posteli

Bylo mi teprve třináct, když táta zemřel při autonehodě. Od té chvíle mě máma musela vychovávat sama. Vím, že mi chtěla dát to nejlepší, ale ne všechno vyšlo podle jejích představ. Učila matematiku na základní škole, kam jsem chodil i já. Žili jsme skromně. Přivydělávala si doučováním, ale o pohodlném životě jsme si mohli nechat jen zdát. Často jsem záviděl spolužákům moderní oblečení nebo prázdniny u moře – na to jsme prostě neměli. Máma to ale zvládala a za to jí patří můj respekt. Nestěžovala si, ani když prodělala infarkt a její zdravotní stav se začal zhoršovat.

Zemřela jednoho chladného květnového večera. Byl jsem u ní a držel jsem ji za ruku, když naposledy vydechla. Nepodlehl jsem zoufalství. Cítil jsem spíš klid, protože jsem věděl, že už netrpí. A přesto mě dodnes bolí, že jsem od ní neslyšel to, po čem jsem tolik toužil.

Mohlo by Vás zajímat:

Láďa (21): Máma se zamilovala do mladšího muže a chová se nemožně. Strašně se za ni stydím

Máma shazovala moje sny

Už od dětství jsem miloval knihy a snil o tom, že jednou budu spisovatelem. Když jsem se o tom zmínil mámě, zamračila se a řekla, že je to jen dětská fantazie. „To tě přejde,“ říkávala.

Držela mě hodně zkrátka. U nás doma se o citech nemluvilo. Měl jsem se dobře učit a nedělat ostudu. Zapomněla ale, že děti si všímají víc, než si dospělí myslí. Viděl jsem, jak je unavená a přetížená. Cítil jsem její vztek a zahořklost, i když jsem to tehdy neuměl pojmenovat. Jedno jsem věděl jistě – nechtěl jsem být jako ona. Ne že bych mámu nemiloval. Jen jsem od života chtěl víc. Nikdy jsem neměl rád naše malé město, kde se nic nedělo a lidé věděli všechno o všech. To nebyl můj svět.

Mámina předpověď se nenaplnila. Moje láska ke knihám a psaní s věkem nezeslábla, právě naopak. Byl jsem si naprosto jistý, že chci být spisovatelem. Máma s tím nesouhlasila a nijak to netajila. „Jestli chceš žít jako žebrák, tvoje volba. Ale na mě se neobracej,“ pronesla jednou.

Mohlo by Vás zajímat:

Aleš (27): Myslel jsem si, že máma je jen hospodyňka bez ambicí. Když jsem skončil v nemocnici, můj pohled na ni se změnil

Měla svou představu o mojí budoucnosti

Nutila mě, abych šel studovat práva, abych byl „někdo“. Rozhodně ne literaturu, kterou jsem si vybral já. Nezajímalo ji, že mě právo vůbec nebaví. Napětí mezi námi rostlo, ale já si stál za svým. Když mě přijali na školu, ani mi nepopřála. Brala to jako facku. „Nedřela jsem se celý život proto, abys dělal, co se ti zlíbí,“ řekla chladně.

To mě zabolelo víc, než se dá slovy vyjádřit. Když jsem se pak odstěhoval do Prahy, cítil jsem obrovskou úlevu. Vždycky jsem snil o životě ve velkém městě. Miloval jsem ten ruch a svobodu. Máma byla naštvaná. Občas mi sice poslala nějaké peníze, ale pokaždé dodala, že jen proto, že musí.

Rychle jsem si našel brigády a příležitosti, jak si vydělat sám. Chtěl jsem se co nejdřív osamostatnit. Měl jsem dost jejího peskování a kritiky. Pořád mi opakovala, ať už přestanu blbnout a jdu na „normální“ školu. Držela se té představy právnické fakulty jako klíště. Nakonec jsem to nevydržel a řekl jsem, že už toho mám dost.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (29): Máma mi zatajila, že si vzala půjčku na moje jméno. V bance mě čekalo ošklivé překvapení

Máma byla pořád zatrpklá

Hrozně jsme se pohádali. Už jsem nesnesl její řeči o tom, jakým jsem zklamáním a jak jsem ji zničil. „Od svého jediného syna jsem čekala víc,“ řekla trpce.

Snažil jsem se s ní mluvit, vysvětlit jí svůj pohled, ale nechtěla poslouchat. Trvala na svém a čím víc jsem se snažil, tím horší to mezi námi bylo. A tak jsem to vzdal.

Nikdy mi nezavolala. Když jsem se u ní chtěl stavit, říkala, že nemá čas. Uvědomil jsem si, že se nezmění – a že nemá smysl bojovat s větrnými mlýny. Dlouhá léta jsme spolu mluvili jen výjimečně. Svou křivdu si hýčkala jako poklad, jako by jí už nic jiného nezbylo. Když mi oznámila, že má rakovinu, zněla chladně. Dnes už vím, že měla strach, ale hrdost jí nedovolila to přiznat.

Začal jsem za ní jezdit každý víkend. Poslední dva týdny jejího života jsem s ní strávil v nemocnici. Přečetl jsem jí svou prvotinu. Poslouchala, ale odvracela tvář, aby se na mě nemusela dívat. Neřekla nic.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (37): Máma mi den před smrtí prozradila pravdu o mém otci. Nikdy jí to neodpustím

Máma zemřela

Nikdy jsem od ní neslyšel ta slova, po kterých jsem celý život toužil: „Jsem na tebe pyšná. Mám tě ráda, synku.“ Zůstala zatvrzelá až do konce. Věděla, že umírá a v očích měla zklamání.

Dívala se na mě s takovou lítostí, že mi málem prasklo srdce. Ten výraz už z paměti nikdy nevymažu. Doteď se mi o ní i zdá. Možná jsem nebyl nejlepší syn, možná jsem se moc upnul ke svým snům. Ale myslím si, že i máma se nezachovala správně. Nikdo nemá právo druhému diktovat, jak má žít. Urážet se jen proto, že jsme šli jinou cestou a nesplnili cizí očekávání, je citové vydírání.

Škoda, že to máma nikdy nepochopila. Nejsem na ni naštvaný. Ten vztek, co jsem cítil jako puberťák, už dávno odezněl. Kdo ví, možná o mámě jednou napíšu knihu. Udělám to hlavně pro sebe. A třeba v tom příběhu někteří čtenáři poznají i sami sebe – a najdou v tom sílu. To by mě těšilo nejvíc...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (50): Je mi padesát a moje máma mi pořád mluví do života. Obtěžuje mě v práci a žádná moje přítelkyně jí není po chuti

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].