Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Milada si našla nového přítele Vlastíka, kterého její děti bohužel moc nebraly. Stačil ale jeden Štědrý den a všechno bylo jinak. A Vlastík je najednou v domácnosti víc než jen vítaný...
Když jsem se rozvedla s mým manželem, naše dvě děti, desetiletý Kája a dvanáctiletá Majda, to nesli velmi těžko. S tátou měli dobrý vztah, a když ho najednou začali vídat jen ob týden a ještě v cizím domě, byli velmi smutní a nenesli to nejlépe.
Děti se mého přítele stranily
Proto jsem se rozhodla, že s hledáním nového přítele chvíli počkám. Jak to ale bývá, když to nejméně čekáte, potkáte ty nejzajímavější lidi, a tak se mi do života připletl Vlastík a já se nečekaně opět zamilovala.
Věděla jsem, že nebude snadné ho mým dětem představit, a tak jsem s tím také pořádně čekala. Vídali jsme se skoro půl roku, když ho děti potkaly poprvé a až po tři čtvrtě roce jsem ho u mě v domě nechala poprvé přespat. Nechtěla jsem jim najednou do života hodit úplně nového muže, protože jsem se bála, že budou mít pocit, že jim chci nahradit tátu.
A to také měli. Jak Kája, tak Majda byli k Vlastíkovi velmi skeptičtí. Bavili se s ním jen, když to bylo nutné, kdykoliv když se snažil nějak angažovat, vzít hrát Káju fotbal nebo odvést Majdu do školy, tak ho odmítli a cítila jsem, že se mu snaží spíše vyhýbat. Mrzelo mě to, ale chápala jsem to. Jednoho tátu už měli a nepotřebovali dalšího.
K Vánocům ode mě chtěli psa
Vlastík to ale nenesl vůbec dobře. Vlastní děti neměl a hrozně toužil stát se součástí mé rodiny. To, že ho děti nemají rády, ho nesmírně trápilo.
„Jak bych se jim mohl zalíbit? Řekni, co pro to musím udělat?“ vyptával se mě často. Jen jsem krčila rameny, sama jsem nevěděla. Děti jsou tak komplikované.
Jak šel čas, najednou nastal prosinec a děti si napsaly seznam dárků. K mému velkému rozladění bylo hlavní položkou štěně. Já jsem ale byla extrémně proti jakémukoliv zvířeti.
„To v žádném případě,“ ohradila jsem se okamžitě, jak přišli o pejska pod stromeček škemrat, „bude z něj jen nepořádek. A víte, kolik to je se psem práce? Pořád ho venčit, vodit na veterinu, krmit, vycvičit… to teda ani náhodou.“
„Ale mami, my se o něj budeme starat,“ prosil mě Kája s uslzenýma očima, „a máme zahradu, ani nebude muset chodit na procházky.“
„Mami prosím,“ objímala mě Majda kolem pasu, „já ho hrozně chci! Nemusíš mi kupovat nic jiného, přísahám.“
„S tím nepočítej,“ zavrtěla jsem rázně hlavou, „pes bude u nás doma jen přes mou mrtvolu.“
Vlastík přinesl tajemný dárek
Myslela jsem si, že tím je cokoliv, co se týká čtyřnohého kamaráda, vyřešeno. To jsem ale nevěděla, že celou naši debatu poslouchá za dveřmi Vlastík a spřádá své vlastní plány.Na Štědrý den mě požádal, jestli by ho mohl trávit se mnou a s dětmi, a já jsem souhlasila. Ten večer se objevil až těsně před večeří a pod stromek položil obrovskou, těžkou krabici s mašlí.
„Můj dárek musíme rozbalit jako první… rychle se najezte, ať se do toho můžeme pustit,“ nabádal děti, když se ho u jídla zvědavě ptaly, co ve velké krabici je. Řízky, kapra a salát zhltly jak nic a pak už jsme seděli před naší ozdobenou jedličkou. Majda si sedla vedle krabice z jedné strany, Kája z druhé, společně zatáhli a… z krabice se vyřítilo obrovské, chlupaté štěně.
Prý se jim chtěl jen zavděčit
„Pes! Je to pes!“ křičel Kája a Majda, skoro bez dechu, se celá rozzářila. Oba se se smíchem na zvíře vrhli, začali ho objímat a mazlit a já jsem jen překvapeně seděla a koukala, co se to stalo.
„Vlastíku, to je ten nejlepší dárek, co nám mohl kdo dát,“ šeptala Majda skoro se slzami v očích a pevně si tiskla psa na hruď, „mockrát ti děkujeme, jsi nejlepší.“
„Ano, děkujeme,“ přidal se Kája a zeširoka se usmál, „dáváš ještě lepší dárky, než náš táta.“
Když mi konečně došlo, co se děje, a uvědomila jsem si, že je přede mnou chlupaté, velké a slintající zvíře, krve by se ve mně nedořezal. Popadla jsem Vlastíka za rukáv a odtáhla ho do vedlejšího pokoje.
„Ty ses dočista zbláznil?“ vyjela jsem na něj ostře, „vždyť jsem říkala, že žádná zvířata! Že žádný pes. Tak co tady ta bestie dělá?“
„Věděl jsem, že pejska chtějí a že jim udělá radost, a napadlo mě, že když jim ho koupím, konečně mě začnou mít rádi,“ dal se do vysvětlování Vlastík.
„Ale já to vysloveně zakázala,“ oponovala jsem mu a cítila narůstající zlost, „co si o sobě vůbec myslíš?“
„Hlavně, že jsou děti spokojené,“ pokrčil jen rameny a ostře se na mě podíval, „teď mě budou mít rády, copak to nechceš? Třeba mě konečně přijmou jako druhého tátu.“
Nakonec jsme jedna velká šťastná rodina
A tak u nás zůstal jak pes, tak i Vlastík. Ačkoliv jsem byla proti a stálo je všechny tři hodně přemlouvání, ať si štěně necháme, musela jsem dát svému příteli za pravdu, že to byl skvělý plán. Majda i Kája ho od toho momentu naprosto zbožňovali a konečně ho přijali do role nevlastního otce. Teď zpětně jsem za to ráda, v naší domácnosti vládne klid, pohoda a mír… až na to věčné štěkání a bláto všude po gauči.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
