Alena (21): Rodiče mě zahrnovali luxusem. Skutečný domov a lásku jsem ale poznala jen u babičky

U nás doma nikdy nechyběly peníze. Měla jsem všechno, co jsem si mohla přát: nejnovější telefon, značkové oblečení i drahé dovolené. Rodiče tvrdě pracovali a zřejmě si mysleli, že to stačí k tomu, abych se cítila milovaná.

Jenže zatímco věcí bylo dost, jejich přítomnost a zájem chyběly. Místo objetí mi chodily peníze na účet. Cítila jsem se spíše jako projekt, který je potřeba financovat, než jako dcera. Skutečné teplo domova a bezpečí jsem nacházela pouze na jednom místě – u své babičky.

Mia (20): Rodiče nesouhlasí s tím, co studuji a čemu věřím. Osud planety je jim úplně fuk

Záviděla jsem kamarádkám normální rodiče

„Tady máš, to je za tu jedničku z matematiky,“ řekl jednou táta a položil přede mě krabici s drahými teniskami. Jen jsem na ty boty mlčky koukala. Všichni v mém okolí si mysleli, jaké mám skvělé rodiče, protože mi koupili všechno, o co jsem si řekla, a často i to, co jsem ani nechtěla.

Nikdo ale neviděl, jak moc mi chybí jejich pozornost. Když jsem se vracela z gymnázia, náš dům byl prázdný. Máma mi občas nechala vzkaz, že mám oběd v lednici a nemám zapomenout na úkoly. Byly to jen strohé instrukce bez špetky citu.

Máma žila svou advokátní kanceláří a táta byl neustále na služebních cestách v Mnichově s telefonem u ucha. Záviděla jsem spolužačkám, kterým mámy volaly jen tak, aby se zeptaly, jak se mají. U nás se počítaly jen výsledky.

Olga (32): Vdala jsem se za bohatého muže. Rodiče očekávají, že z toho budou něco mít

Rodiče se mi nevěnují

Když se blížilo závěrečné školní vystoupení, prosila jsem mámu, aby přišla. „Zlatíčko, mám důležitou schůzku s klientem, pochop to,“ odpověděla, aniž by vzhlédla od notebooku. Táta byl zrovna v zahraničí.

Na vystoupení jsem hrála na flétnu pro prázdné židle v první řadě, zatímco ostatní děti měly v publiku celé rodiny. Paní učitelka se mě pak soucitně ptala, jestli rodiče nemohli přijít. Jen jsem stroze odsekla, že jsou moc zaneprázdnění, a utekla jsem do šatny. Měli jsme velký dům a krásné věci, ale nikdo nebyl svědkem mých malých úspěchů.

Tamara (29): Stydím se snobské chování mých rodičů. Vadí jim, že si budu brát řemeslníka

Jen babička mě milovala

Každé léto jsem trávila u babičky na venkově a byly to ty nejlepší měsíce v roce. Tam nikdo neřešil investice ani známky ve škole. Babička sice neměla peněz nazbyt, ale měla čas – a měla mě. „Uděláme si dneska palačinky s domácí marmeládou, co říkáš?“ navrhovala hned po ránu.

Povídaly jsme si o všem, o mých snech i o strachu ze střední školy. Babička mě vždycky objala a její náruč voněla bylinkovým krémem a klidem. Říkala mi, že nejdůležitější je dávat lidem lásku, protože to je jediná věc, kterou si za žádné peníze nelze koupit.

U ní jsem nemusela nic dokazovat, byla jsem prostě milovaná vnučka. Babička bohužel zemřela půl roku po mých osmnáctinách a já se z toho dlouho nemohla vzpamatovat.

Klára (33): Pro rodiče jsem zklamáním. Poslali mě na gympl, ale já to tam nezvládla

Odmítla jsem nabídku rodičů

Po maturitě mi rodiče naplánovali prestižní studium v Londýně. Brali to jako investici do budoucnosti, zaplatili mi drahé poradce i kurzy. „Je to tvoje velká šance, taková se neodmítá,“ tvrdil táta, jako by můj život byl jen další položkou na burze.

Nikdo se mě nezeptal, co chci já. Seděla jsem tehdy ve svém pokoji a dívala se na fotku s babičkou, jak společně pečeme štrůdl.

Těsně před odjezdem jsem rodičům zavolala a řekla jim, že nikam nejedu, že chci jít vlastní cestou. Máma do telefonu jen chladně pronesla: „Dělej, jak myslíš.“ Nekřičeli, neprosili mě. Prostě mě nechali jít, stejně jako mě celý život nechávali samotnou.

Klára (16): Jsem studijní typ, přesto musím jít na učňák. Rodinné vzorce jsou víc než mé nadání

Našla jsem vytoužený klid

Zůstala jsem v Česku, pronajala jsem si malý byt a začala studovat psychologii. Chtěla jsem pochopit emoce a možná i to, proč mě moji rodiče neuměli milovat jinak než penězi. A proč pro ně byla blízkost známkou slabosti.

Dnes vím, že žádný dar nenahradí rozhovor, když vás někdo skutečně poslouchá. Tu pravou lásku jsem poznala jen u babičky. Občas, když si dělám palačinky s marmeládou, mám pocit, že je tu pořád se mnou.

S rodiči jsem v kontaktu, ale je to spíše formální a strohé. Smířili se s mou volbou, i když asi nikdy nepochopí, že jejich přítomnost pro mě byla důležitější než všechny jejich úspěchy. Vím, že dokážu milovat jinak a jejich chyby nebudu opakovat.

Milena (16): Rodiče mají jasno o mé budoucnosti. Já chci být ale průvodčí a nic mi v tom nezabrání

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].