Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Mia vyrůstala v rodině, kde se úspěch měřil výší platu a jistotou pracovní smlouvy. Když se rozhodla jít vlastní cestou a studovat ekologii, narazila na hradbu nepochopení. Dnes žije mezi dvěma světy, které spolu neumí mluvit.
Když mě vzali na vysokou, tušila jsem, že to doma proto nebude jednoduché. Rodiče měli jasno: „nějaká ekonomie“, ideálně navazující magisterské studium a pak „slušná práce“. Já jsem ale podala přihlášku na aplikovanou ekologii. Naprosto nešlo o vzdor a revoltu vůči rodině, jak to naši občas naznačují, ale o to, abych se věnovala něčemu, co má smysl a význam pro naši budoucnost. „Tím se neuživíš… I když tobě vlastně stačí lupení a triko ze sekáče,“ řekl táta, když jsem se odhodlala doma říct pravdu. Máma jen dodala: „Klid, Vašku, to je taková fáze…“
Prý změním názor
Nyní jsem v prváku a hodlám pokračovat dál. Nic jsem nepřehodnotila! Naše hádky se točí pořád dokola. Oni mluví o hypotéce, jistotách, kariéře a tahu na branku, já o kvalitě vody, půdy a tání ledovců. Když jsem jednou zmínila, že nikdy nechci pracovat pro žádnou firmu, která ničí krajinu, máma se mi vysmála: „Počkej, až budeš platit účty, to rychle změníš názor.“
Snažím se jim vysvětlit, že svět se změnil. Že změny, které se v přírodě dějí, míří k bodu zlomu. Že bych chtěla mít jednou děti, ale moc se bojím o to, jaký svět jim necháme. Táta mi na to vždy odpoví: „My jsme to taky neměli lehké.“ Mám pocit, že mě vůbec neposlouchají.
Víra v budoucnost nás rozděluje
Nejde jen o školu. Jsem vegetariánka, ale třeba u babičky si maso dám. Babi bych to nevysvětlila, trápila by se. Bála by se o mě, nespala – to nechci. Samozřejmě veškerý odpad pečlivě třídím, snažím se kupovat co nejméně věcí v obalech, nejezdím autem, prakticky si nekupuji nové oblečení a zbytečné věci, dobrovolničím, věřím, že i malé věci v životě mohou mít velký význam.
Myslím, že tím nikoho neotravuji, navíc to nikomu „necpu“. Bohužel doma neustále slýchám nějaké komentáře. V podstatě není den, kdy by si rodiče nerýpli. A bohužel nejde jen o špatné vtipy, ale o vyloženě zlomyslná rýpnutí.
Nevím, kdo z nás ustoupí
Mám ráda své rodiče, měla jsem hezké dětství, rodiče se mi vždy věnovali, ale nyní si doma připadám jako cizinec. Oni žijí ve světě kariéry a jistot, já ve světě obav o to, jaký svět necháme našim dětem – a pozor, já děti chci!
Uvažuji o tom, že si najdu sdílené bydlení, moc se mi líbí komunitní systém bydlení – a dokonce mám jednu nabídku! Doma jsem to ale neřekla, obávám se, že se mnou rodiče prostě přestanou mluvit, vím, jaký názor na podobné způsoby života mají. Ostatně bych v rodině nebyla první, kdo byl „vyobcován“. Rodiče a zbytek rodiny moc nekomunikuje s tetou, která odešla s přítelem a dětmi z města na samotu a snaží se žít soběstačně. Celá rodina, tedy až na mě, z nich má legraci. Nechci dopadnout stejně, ale také nechci zradit sebe samu.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
