Klára (35): Na služební cestě jsem ztratila důstojnost, ale získala něco cennějšího. Všechny kolegyně mi závidí

Nikdy by mě nenapadlo, že služební cesta do Prahy tak zamává mým životem. Mělo to být jako vždy: pracovní schůzky, hotelové snídaně a večery strávené s notebookem. Místo toho stačila jedna chyba, jedna trapná situace, jedno neuvážené slovo – a celá má profesní image se v očích kolegů zhroutila.

Markéta (33): Kamarádka mi poslala fotku mého manžela s cizí ženou. Zrovna, když byl na služební cestě

Chtěla jsem ukázat, že jsem jednou z nich

Na tuhle služební cestu jsem se nijak zvlášť netěšila. Byla jsem jediná žena v týmu, kterou šéfka, paní Justýna, vyslala na prezentaci pro klienta. Zbytek týmu tvořili čtyři muži, každý s přebytkem sebevědomí. Večer po oficiálních schůzkách jsme zašli na společnou večeři. Alkohol tekl proudem a já, hloupá, jsem se nechala přemluvit k dalším skleničkám. Chtěla jsem ukázat, že nejsem upjatá a umím být „jednou z nich“.

Anežka (37): Omylem jsem otevřela manželův kufr. Hned mi bylo jasné, že z další služební cesty se nevrátí

Nastala trapná situace

Všechno se seběhlo rychle. Když se podával dezert, atmosféra u stolu byla už značně uvolněná. Martin, nejhlasitější z celé party, začal vyprávět trapné historky o kolegyních z práce. Smál se vlastním vtipům, zatímco ostatní jen rozpačitě přikyvovali.

„Naše Klára se v mužské společnosti asi cítí až moc dobře,“ prohodil najednou s ironickým úsměškem. Nastalo trapné ticho. Podívala jsem se po ostatních, ale nikdo nereagoval. Dokonce i Kristián, který seděl vedle mě, jen sklopil zrak a rýpal se lžičkou v dezertu. Z restaurace jsem odešla jako první, příliš naštvaná, abych na ostatní čekala.

Katka (30): Udělala jsem partnerovi přepadovku na služebce. Nejvíc mě šokovalo, s kým si tam užíval

Vždyť jsem nic špatného neudělala!

Když jsme se vrátili do kanceláře, bylo jasné, že se něco stalo. Než padlo první oficiální slovo, pomluva si už žila vlastním životem. V kuchyňce se mě sekretářka Věra s podivným úsměvem zeptala: „Dobře ses v Praze bavila?“ Bylo mi jasné, že se něco rozneslo. Kristián se mi vyhýbal, zatímco Martin vypadal, jako by právě vyhrál v loterii.

Cítila jsem se ponížená, přestože jsem neudělala nic špatného. Odpoledne jsem si Kristiána zavolala ke stolu a přímo se ho zeptala, kdo tu nesmyslnou pomluvu šíří. Jen zatnul zuby a přiznal, že byla chyba, že mě nikdo z nich nezastal. Nabídl mi, že mě alespoň odveze domů.

Denisa (38): Rozhodla jsem se překvapit manžela na služební cestě. Už před hotelem mi došlo, že to nebyl vůbec dobrý nápad

Cesta domů, která vše změnila

Souhlasila jsem, i když jsem sama nevěděla proč. V autě jsme prvních pár minut mlčeli. „Vím, že jsem měl něco říct,“ začal najednou. „Ale nechtěl jsem přilévat olej do ohně. Špatně jsem to odhadl.“ Pak se na mě vážně podíval. „Nebál jsem se. Styděl jsem se. Za ně i za sebe. Ale pravda je, že jsem byl... až moc soustředěný na tebe. Ale jinak.“ Na chvíli se odmlčel. „Chtěl bych si s tebou promluvit. Normálně. Mimo kancelář. Třeba dnes večer?“ Přikývla jsem.

Lucie (30): Pomluvy, že mám poměr se šéfem, mi málem zničily život

Naděje je na obzoru

Sešli jsme se večer v malé kavárně na okraji města. Kristián navrhl klidné místo, které dobře znal. Když jsem vešla, cítila jsem se jinak než kdykoli předtím s kýmkoli z práce. Nebyla jsem kolegyně, ani oběť pomluv. Byla jsem ženou. Po chvíli ticha to byl on, kdo promluvil: „Víš, od prvního dne, co jsem tě uviděl, jsem věděl, že se budu muset hlídat.“ S lehkým úsměvem jsem prohodila: „Aby ses nezamiloval?“ Kristián se mi podíval zpříma do očí. „Abych ze sebe neudělal blbce a neřekl to v tu nejhorší možnou chvíli.“ V tu chvíli jsem poprvé po dlouhé době měla pocit, že se můžu volně nadechnout.

Lída (32): Šéf má milenku a celá firma si myslí, že jsem to já. Přitom pravda je úplně jiná

Lépe jsem si vybrat nemohla

V práci se situace neuklidnila okamžitě. Musela jsem snášet křivé pohledy a narážky, ale už jsem na to nebyla sama. Kristián stál při mně, a to všechno měnilo. Časem se věci urovnaly, šéfka si s dotyčnými promluvila a Martin dostal důtku. Já jsem ale nezapomněla. Protože to, co mělo být katastrofou, se ukázalo jako začátek něčeho skutečného. Dnes vím, že pověst se dá napravit, ale že se nevyplatí bojovat o přízeň těch, kteří za to nestojí. Vyplatí se bojovat za sebe. A za lidi, kteří zůstanou, i když všichni ostatní mlčí.

Jitka (37): Můj student mě chtěl zničit. Rozšířil pomluvy, že mám poměr s kolegou

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].