Facebook
Instagram
Stalo se poměrně běžným jevem, že mladí lidé z vesnice či malých měst utíkají do velkoměsta, kde chtějí najít štěstí. A na začátku své štace hledají pronájem. Nebo, při dnešní drahotě bytů, se spokojí s podnájmem. Tak jako Světlana.
Odešla jsem z malé vesničky na Moravě do velkého města. Doma jsem nemohla najít práci a i o vhodné nápadníky je tam veliká nouze. Sehnat zaměstnání nebyl problém a i s bydlením jsem měla štěstí. Nebo spíš smůlu – netušila jsem totiž, co mě v mém prvním podnájmu čeká.
Rozhodla jsem se vykročit do velkého světa
V naší vesnici se mi žilo docela dobře – až do patnácti let. Protože jsem začala brzy vypadat jako „ženská“, kluci si na mě začali dovolovat; ne že by mi ubližovali, ale stačilo oplzlé pokřikování: „Naše krasavice kráčí, s kým si to rozdáš dneska?“ Takové a podobné hlášky byly na denním pořádku. Střední škola byla v nedalekém městečku, kam jsem dojížděla, ale po absolutoriu jsem zůstala ztracená. Práce nebyla, občas jsem vypomáhala rodičům s podnikáním – vybudovali veliké skleníky na zeleninu – ale tak jsem si svůj život opravdu nepředstavovala.
Rozhodla jsem se pro radikální řez – odejít do města. „Co si tam počneš?“ spráskla rukama máma, „kde budeš bydlet?“ „Najdu si podnájem, to není problém,“ odvětila jsem – v té chvíli jsem byla pevná v kramflecích i díky tomu, že už jsem měla předem domluvený pohovor v jedné firmě. Nic mě nemohlo zadržet, abych se nevydala na cestu do velkého světa.
Našla jsem si hodně levný podnájem
Pohovor se podařil, práci jsem získala a měla jen pár dní na to, abych si našla podnájem a přivezla z domova nějaké věci. Začala jsem pátrat v okolí firmy a brzy našla svůj budoucí dočasný domov – v jednom věžáku kdosi pronajímal pokoje v bytě.
Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že v bytě nebudu já a případně jiní mladí lidé, ale já a můj pan domácí. „Něco se vám nelíbí?“ otázal se ten přitloustlý pán a vytasil se s cenou – která byla víc než mírná. Ani jsem se nepodivila – a to jsem měla – pán působil docela mile, a tak jsem odpověděla: „Ne, ne…“ Odkývala jsem další pokyny a zavřela za sebou dveře „svého“ pokoje. A libovala jsem si, jak mám levné bydlení. Chlípné pohledy domácího jsem jednoduše přehlížela.
Chlípný útok pana domácího jsem neustála
První dny byla pohoda, další týden už menší. Můj pokoj totiž nešel zamykat. Jedné noci jsem se probudila a koukám, že můj domácí stojí ve dveřích! „Co tu děláte?“ vykřikla jsem – zmizel. Ráno jsem si nebyla jistá, jestli se mi to celé nezdálo, a tak jsem, když jsem domácího odpoledne potkala, mlčela.
Pak mě začal překvapovat v koupelně. „Měli bychom si stanovit nějaký rozvrh na koupelnu,“ navrhla jsem, jen se křivě usmál a prohlásil: „… se můžete zamknout, ne?“ Následně mi zakázal kuchyň, že prý v ní dělám nepořádek. V té souvislosti jsem požádala, jestli bych mohla mít klíč od svého pokoje. „K čemu? Já vám tam nelezu!“ odsekl. Snažila jsem se to hodit za hlavu, opakovala si: „Mně se přece nemůže nic stát,“ až do chvíle, kdy mě domácí přitlačil ke zdi a pokusil se mě osahávat.
Tehdy už mi bylo jasné, že se budu muset odstěhovat. A hodně rychle. Když jsem se o bytném zmínila kolegům ve své nové práci, popadali se za břicho: „To ses nás nemohla zeptat? Tenhle člověk je pověstný tím, že k sobě láká nebohé husičky z venkova a občas se mu u nich i zadaří! To víš, dává nájem levně – ale očekává pak patřičný vděk!“
A tak jsem sbalila svých pět švestek a šla o dům dál. Nebo spíš o hodně domů, abych nebyla tomu vykutálenému pánovi moc nablízku. Platím teď dvakrát tolik, ale radši se uskromním a budu mít klid. A místo obtloustlého páprdy je mým spolubydlícím prima mladé děvče.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
