Klára (16): Jsem studijní typ, přesto musím jít na učňák. Rodinné vzorce jsou víc než mé nadání

V naší rodině mají všichni výuční list nebo základní školu. Přesto si rodiče i prarodiče žijí dobře. Jenže já chci víc. Mohu, ale za svoje peníze.

Ladislav (39): Moji rodiče mě štvou. Učí děti, že alkohol je normální

Rodinná tradice je podle mě trapná

Od svého dětství jsem slýchala jediné. „Nemysli si, v osmnácti jsem dostal výuční list a rodiče mi řekli, že tím skončila jejich povinnost mě živit. Dostal jsem možnost u nich bydlet, ale musel jsem pracovat a platit rodičům peníze za bydlení,“ poučoval mě neustále otec. Otec pracoval jako instalatér a v současné době podniká. Peníze vydělá, ale o tom život přece není.

Matka má ten samý názor. I ona mi neustále od mládí vtloukala, jak byla vychovaná. Prý musela doma od deseti let pracovat: luxovala, uklízela, později vařila. Rodiče jí umožnili vystudovat učební obor a po jeho skončení považovali svou povinnost za skončenou. I ona musela jít pracovat a starat se o sebe sama. Jako kadeřnice je zaměstnaná v salonu dodnes.

Barbora (35): Se sestrou jsme se pohádaly u hrobu naší maminky. Nelíbí se mi, že z něj dělá pouťovou atrakci

Rodiče by měli děti podporovat

Oba rodiče mi neustále cpali do hlavy, že podobně to měli doma i jejich rodiče. Ti prý dokonce měli jen základní školu a pracovali v zemědělství. Chápu, že rodinné vzorce chování, obzvláště když trvají několik generací, jsou zažité a vnímané jako jediné správné. Ale je jiná doba.

Myslím si, že pokud je dítě nadané a studium mu jde, měli by ho rodiče podporovat. Měli by být rádi, že nová generace dosáhne vyššího vzdělání. Měli by být rádi, že nová generace bude mít život jednodušší. Ale nikoliv v naší rodině. U nás končí podpora dětí a rodičovské povinnosti dnem, kdy dítě drží v ruce výuční list. A to mi rodiče říkali už od základní školy. Vůbec jim nepřišlo divné, že mám samé jedničky a na učební obor nepatřím.

Klára (35): Zjistila jsem, že děda měl celý život ještě jednu partnerku. Dost to změnilo moji důvěru ve vztahy

To, čeho v životě dosáhnu, bude jen na mně

I třídní učitelka na základní škole mým rodičům říkala, že bych určitě měla studovat střední školu. Že se učím dobře, vše chápu a že jsem studijní typ. Rodiče informace potěšila, ale stáli si za svým. Půjdu na učební obor a potom už je to na mě, co v životě dokážu. Vím, že až budu mít první výplatu, budu samostatná jednotka.

Rodiče budou mít dobrý pocit z toho, že dovedli své dítě do dospělosti a budou všude vyprávět, že jim skončila rodičovská povinnost. Já přemýšlím, co dál. Určitě se pokusím podnikat a chci si dodělat dálkově maturitu. Jsem ráda, že mohu zůstat bydlet v domě rodičů. Chtějí po mně pět tisíc měsíčně, což je férové. Tajně doufám, že budu mít sílu vystudovat i vysokou školu. Jediné, co vím, je, že se takto ke svým dětem chovat nikdy nebudu. Se mnou rodinný vzorec rodičovských povinností končí. Moje dítě bude mít podporu po celý život.

Ilona (24): Moje zranění mi ukázalo pravou tvář mých kamarádek. Zachránila mě ta, kterou jsem dřív ignorovala

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].