Barbora (35): Se sestrou jsme se pohádaly u hrobu naší maminky. Nelíbí se mi, že z něj dělá pouťovou atrakci

Maminka zemřela v červnu a já se dodnes přistihnu, že jí chci zavolat. „Musím mámě říct, že se v neděli zpozdím na oběd,“ pomyslím si a vzápětí mi dojde, že žádné další obědy už nebudou. Ani telefony. Ani maminka.

Marcela (52): Po návratu z lázní mě sestra šokovala. Z mého bytu udělala party doupě

Sestra je jiná než já

Zbyly jsme jen my dvě – já a moje sestra Aneta. Jsme jako oheň a voda. Zatímco já se držím ticha, ona vyhledává hluk. Každá prožíváme smutek jinak. Já tiše, skromně, s bílými chryzantémami a obyčejnou svíčkou. Tak, jak to měla ráda maminka. Aneta to vidí jinak. Volala mi, ať hlavně nenosím na hrob ty své „nudné bledé kytky“, a já jí na oplátku vyčetla její zálibu v plastových kýčích. Pro ni je vzpomínka barevná, pro mě tichá.

Rozhodla jsem se, že na hřbitov půjdu za svítání, dřív než Aneta promění hrob naší maminky v pouťovou atrakci. Přesto jsme se tam potkaly. Aneta zřejmě přijela schválně brzy. Sotva mě uviděla s proutěným košíkem plným bílých chryzantém, spustila, jestli chci hrob vyzdobit jako „výlohu z dob socialismu“.

Pohled na její drahý kabát a kabelku, která stála víc než moje lednička, mě jen utvrdil v tom, že si nerozumíme. Odvětila jsem, že maminka nesnášela nevkus, a ona mi vmetla do tváře, že máma měla ráda mě i mou šedivost. Ta slova bolela. Obvinila jsem ji, že z hrobu dělá výlohu obchodu, a ona se bránila, že nechce, aby mámin hrob vypadal jako zapomenutý šedivý pomník. Nakonec jsem to vzdala, položila jednu květinu a s těžkým srdcem jsem odešla.

Eva (36): Moje sestra si ulovila milionáře a já ji záviděla. Život ve zlaté kleci ji ale málem zničil

Sestra nemá vkus

Druhý den jsem vstala v pět ráno. Mlha se válela nad chodníkem a já jsem s proutěným košíkem mířila na hřbitov. Když jsem dorazila k máminu hrobu, ztuhla jsem. Zlato, fialová, červená – aranžmá jako z vánoční výstavy, blikající světýlka a uprostřed toho všeho svíčka ve tvaru srdce s cedulkou „Od Anety“. Moje skromné chryzantémy vedle toho vypadaly nepatřičně. Cítila jsem, jako by mi Aneta ten hrob ukradla.

Než jsem se stihla vrátit domů, zvonil telefon. Byla to ona. Bez pozdravu spustila, že doufá, že její snahu nezkazím svými „venkovskými květinami“. Neměla jsem sílu na další hádku. „Byla jsem tam,“ řekla jsem tiše. „Nechala jsem všechno tak, jak to bylo.“ V telefonu zavládlo ticho, úplně jsem cítila její překvapení. „Ne všechno se musí vyhrát,“ dodala jsem a zavěsila.

Irena (41): Moje sestra se omluvila milence svého muže. Nechápu, proč to snáší

Máma nám chybí oběma

Večer jsem se na hřbitov vrátila. Bylo ticho, jen tisíce plamínků tančily ve tmě. Hrob zářil Anetinými ozdobami na několik metrů. Sedla jsem si na lavičku a tiše promluvila k mamince. O tom, že jsem s Anetou nikdy neuměla bojovat, ani být jako ona. Pak jsem vzala jednu bílou chryzantému a opatrně ji vložila mezi plastové růže.

„Stýská se mi po tobě,“ zašeptala jsem. Chyběly mi její klíče ve dveřích, vůně její aviváže i její neustálé otázky, jestli jsem už jedla. Zapálila jsem malou bílou svíčku a postavila ji vedle Anetina srdce. Byla jsem tam jen já, maminka a podzimní ticho.

Aneta mi zavolala o dva dny později. Mluvily jsme o běžných věcech. O hřbitově nepadlo ani slovo. Tehdy jsem pochopila, že tohle není příběh o usmíření. Každá truchlíme po svém – ona hlasitě a barevně, já tiše a bez barev. A možná se o to už nemusíme přít. Mámu jsme milovaly stejně, jen každá jinak.

Jana (48): Byla jsem v šoku, když jsem viděla, co sestra koupila mému manželovi k padesátinám

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].