
Pavlína má sestru Ingrid, která ji už pěkně leza na nervy. Role v jejich rodině jsou totiž jasně dány. Pavlína se stará o všechno a Ingrid zas vše skvěle deleguje.
V době, kdy byli na živu rodiče, jsem to byla já, která se o ně starala. Musela jsem. Ingrid neměla čas.
Sobecká sestra má neustále nějaké připomínky
Svědomí mi nedovolilo se o rodiče nepostarat. Tři roky jsem nebyla na dovolené. Tři roky jsem jela na plný plyn. Po práci nakoupit, letěla jsem k rodičům, kde jsem rychle poklidila. O víkendu jsem vařila jídlo a vždy oběd dovezla i rodičům. Nebo jsem rodiče dovezla k sobě domů. Zkrátka to nebyla jednoduchá doba a jsem vděčná mému manželovi, že to vydržel.
Manželovi rodiče tragicky zahynuli asi pět let po svatbě, a tak jsme zůstali nejstaršími v rodě my. Jsme na řadě. Tři roky, co jsem se starala o rodiče jsme museli s manželem hodně zredukovat své záliby. Dokonce jsem neměla ani tolik času na hlídání vnoučat. Jediný, kdo v této době nebyl omezen v ničem, byla moje sestra Ingrid.
Kdo nechce vidět, nevidí nic
Ingrid má za manžela bohatého podnikatele a celý život hodně cestují. Minimálně pět měsíců v roce jsou někde na dovolené. Ingrid je zaměstnaná v jeho firmě a dochází tam na dvě hodiny denně. Takže pokud měl někdo čas se o rodiče postarat, byla by to právě Ingrid. Jenže ona si to v rodině uměla nastavit hned od mládí.
Nikdo po ní nikdy nic nechtěl. A když náhodou Ingrid něco pro někoho udělala, byla nejlepší a všichni jí třikrát poděkovali. Já jsem byla ta, která vše zařídí a nemá právo odporovat. Snad stokrát jsem Ingrid žádala, že bychom si měli péči o rodiče rozdělit. „Ingrid, rodiče mají dvě dcery. Takže bychom si starosti měly rozdělit,“ rázně jsem sdělila svůj požadavek. Ingrid měla plno argumentů, proč to nejde a nakonec kývla. Jenže když mělo dojít na její směnu, vymluvila se.
Starost o hrob je zase v mojí režii
Pak rodiče zemřeli a já slyšela, jak Ingrid všem vyprávěla, jak péče o rodiče byla náročná. V duchu jsem si přísahala, že s Ingrid končím. Jednou měsíčně jsem jezdila na hrob, abych sebrala napadané listí a zapálila svíčku. Jenže letos je vše jinak. „No, ahoj Pavlíno, koupila jsem na hrob drahé květináče s živými květy. Tak to tam jezdi jednou týdně zalévat. Vždyť víš, že já jsem stále pryč,“ zatelefonovala mi sestra.
Nezmohla jsem se na odpor. Doma jsem to říkala manželovi. Nikdy jsem ho neviděla tak rozčileného. Vzal mobil a šel do druhé místnosti. Když se vrátil, oznámil mi, že Ingrid si bude květiny zalévat sama. A sama zlikviduje misku, až bude potřeba. Ale že to bylo naposledy, co nás úkolovala. Spadl mi balvan ze srdce a jsem ráda, že manžel za mě vyřešil můj problém.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].