
Eva nechápala, proč, když se pokaždé ptala tchyně na fotky svého muže, nedostávala odpověď. A pak přišlo něco nečekaného.
S Petrem jsme měli krásný vztah, ve kterém nám chybělo už jen jediné, a to dítě. Po několika letech se nám konečně podařilo otěhotnět a narodil se nám syn. Byl nádherný, modrooký, ale zároveň… vůbec se nám nepodobal. Ani jednomu z nás. A tak jsme začali pátrat, odkud se tyto geny vzaly.
Tchyni vůbec nepřekvapilo, že se nám syn nepodobá
Když jsem poprvé přinesla našeho syna ukázat tchyni, nic ji na něm nijak nepřekvapilo. Byla až nezvykle vyrovnaná a klidná. Přitom pro mě to byl zvláštní pocit, celý život jsem byla brunetka s hnědýma očima, stejně jako můj manžel. A náš syn? Už po pár měsících, kdy se začal vybarvovat, bylo jasné, že se nepodobá ani jednomu z nás. Světlé vlásky, modré oči… jako by se k nám nehodil.
Říkala jsem si, že by to mohla být nějaká vzdálená genetická shoda, možná rys po prarodičích? Ale čím víc jsem se snažila v jeho tváři najít známé rysy, tím víc mě svíral divný pocit. A právě to, jak samozřejmě tchyně vnoučka přijala, bez jediné poznámky, bez údivu, bez otázek, po kom je, a to mi začalo časem vrtat hlavou.
Snažila jsem se získat alespoň nějaké fotografie
Nedalo mi to a chtěla jsem se podívat na staré fotografie, třeba z doby, kdy byl Petr malý, nebo aspoň na snímek jeho otce. „Jejda, promiň, ale ty fotky jsem ztratila,“ odpověděla tchyně s lehce nervózním úsměvem. „Ale neboj se, tvůj syn je celý otec Petra,“ snažila se mě uklidnit.
„A jak vlastně vypadal otec Petra?“ zeptala jsem se. Jen se usmála a mávla rukou: „No přece jako tvůj syn Ondrášek.“ Bylo zvláštní, jak rychle tu otázku smetla ze stolu. Petr svého otce nikdy nepoznal, ale jeho dědeček prý vždycky říkal, že je mu velmi podobný. Jenže to nedávalo žádný smysl a žádné fotografie nám to nemohly ukázat. Záhad přibývalo a tchyně si dál zachovávala tajemný výraz.
Synova nemoc nás zaskočila
Když byly Ondráškovi tři roky, začal často stonat. Právě tehdy jsem poprvé viděla, že to tchyně s námi opravdu hluboce prožívá. A také to bylo poprvé, kdy se začalo projevovat něco, s čím zřejmě nepočítala. Lékaři Ondráškovi diagnostikovali cukrovku, a přitom v naší rodině se nikdy žádné takové onemocnění nevyskytovalo.
Prosila jsem tchyni, jestli by mi neřekla víc o manželově biologickém otci. Chtěla jsem vědět, jak moc to pro nás může být vážné. Tchyně chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Evi… nejsem Petrova biologická matka. Ale chtěla jsem mu dát všechno, po čem kdy toužil. Chtěla jsem mu nahradit to, co mu vzal jeho otec, když se ho zřekl.“
Získala si mé uznání
Zůstala jsem stát jako přikovaná a jen tiše poslouchala. „Jak to, že ho jeho otec nechtěl?“ vyklouzlo mi. Tchyně, vlastně teta, se podívala do dálky a řekla: „Jsem ve skutečnosti jeho teta. Můj bratr se zamiloval do ženy, která děti nechtěla. Jenže už bylo pozdě dát Petra pryč. A tak jsem jim nabídla, že se o něj postarám, pokud on chce s ní zůstat.“
Úplně mi vyschlo v krku. „Vy jste ho opravdu vychovala jako vlastního syna?“ zeptala jsem se tiše. Jen přikývla. A v tu chvíli si získala můj hluboký obdiv.
To nejtěžší nás ale teprve čekalo, říct pravdu Petrovi. Jeho biologický otec totiž mou tchyni, tedy jeho tetu, prosil, aby vše zůstalo utajeno. Nechtěl, aby se jeho syn někdy dozvěděl pravdu. A stejně tak si přál, aby nebyla dohledána Petrova skutečná matka, což teď bylo pro Ondráška důležité.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].