Klára (35): Zjistila jsem, že děda měl celý život ještě jednu partnerku. Dost to změnilo moji důvěru ve vztahy

Děda a babička byli pro mě vždycky symbolem opravdové lásky. Žili spolu přes padesát let, drželi při sobě v dobrém i zlém, nikdy jsem je neslyšela se vážně hádat. Jenže pak jsem zjistila něco, co úplně změnilo to, čemu jsem do té doby věřila.

Karin (26): Děda vyprávěl tak neuvěřitelné historky, že jsme často nevěděli, co je pravda. Pak se ozval jeden tajemný muž

Děda s babi pro mě byli jistota

Vyrůstala jsem v rozvedené rodině, kde se máma s tátou hádali snad i o počasí. Ale děda s babičkou byli jiní. Když jsem k nim chodila na návštěvy i na celé prázdniny, měla jsem pocit, že svět je v pořádku. Děda byl klidný, laskavý, vždycky se smál, a babička po jeho boku působila jako spokojená žena, která má všechno, co kdy chtěla.

Pamatuji si, jak mi babička říkala: „Klárko, láska není o velkých gestech, ale o každodennosti. O tom, že ráno uděláš kávu pro dva, i když bys mohla jen pro sebe.“ Tenkrát jsem jí věřila každé slovo. Když děda zemřel, pomáhala jsem babičce třídit jeho věci. Byl to zvláštní pocit – prohrabávat se životem někoho, kdo pro mě byl hrdina a ideál. Mezi starými dopisy, pohlednicemi a fotkami jsem našla malou krabičku. V ní bylo pár dopisů od ženy, kterou jsem neznala. Na první pohled nebyly vyloženě milostné – jen velmi srdečné, plné osobních narážek a důvěrností.

Byly datované desítky let zpátky. Poslední měl datum rok před dědovou smrtí. „Když si vezmu, jak dlouho se známe, někdy mám pocit, že ty víš víc než kdokoli jiný,“ psala mu ta žena. „Děkuju, že jsi tu byl i dnes.“ Chvíli jsem na ten dopis jen zírala. A pak mi došlo, že to nebyla náhodná známá.

Pavel (34): Děda mi kromě dědictví zanechal i podivnou schránku. Bylo v ní rodinné tajemství, které raději mělo zůstat zapomenuto

Babička všechno věděla

Nejdřív jsem chtěla dopisy schovat a nic neříkat. Jenže ve mně hlodala zvědavost. Večer jsem sebrala odvahu a babičce poklad ukázala. Čekala jsem šok, nebo slzy. Ale ona se jen posadila a dlouho mlčela. „Já o ní věděla,“ řekla nakonec tiše. „Jmenovala se Marie. Znali se ještě předtím, než jsme se vzali. Nikdy se nepřestali mít rádi. Ale on zůstal se mnou; její rodina ho neschvalovala, protože nebyl dost bohatý.“ Nedokázala jsem říct nic.

„Neodsuzuj ho,“ pokračovala. „Byl to dobrý člověk. Jen měl i jinou část života, kterou jsem se naučila respektovat. Miloval mě, ale miloval i ji. Já jsem se s tím smířila dávno.“ Nechápala jsem, jak to mohla přijmout tak klidně. Já bych to nedokázala. Vždycky jsem si myslela, že vztah buď je, nebo není navždy, a to mezi dvěma lidmi. Že věrnost je přeci základ. Že můžete milovat jen jednu osobu naplno. A teď jsem seděla naproti ženě, která celý život věděla, že její muž má jinou, a přesto s ním zůstala – a tvrdila, že byli šťastní.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Najednou se mi celý obraz jejich manželství rozpadal před očima. Ty jejich zamilované pohledy u stolu, společné procházky, způsob, jak se drželi za ruce – bylo to doopravdy? Nebo může existovat láska i tam, kde je zároveň bolest a kompromis? Od té doby se na vztahy dívám jinak. Neříkám, že jsem na dědu zanevřela. Pořád ho mám ráda, pořád si ho vážím a chybí mi. Ale něco se ve mně zlomilo. Přestala jsem věřit, že existuje „čistá“ láska. Že někdo může být věrný celý život.

Marta (32): Moji prarodiče se v pětasedmdesáti rozvádějí. Nechápu, proč to už spolu nedoklepou

Dnes už na lásku koukám jinak

Když dnes vidím zamilované páry, v hlavě mi blikne myšlenka, že nikdy nevíš, co se děje za zavřenými dveřmi. A když mi někdo říká, že má s partnerem dokonalý vztah, napadne mě jen: možná ano, možná ne. Po čase jsem se k tomu s babičkou vrátila. Řekla mi, že děda byl pro ni pořád tím nejbližším člověkem. Že si vybrala lásku s trhlinami, protože ta bez trhlin možná ani neexistuje.

„Víš, Klárko,“ řekla, „každý člověk má v životě víc kapitol, než kolik ostatní vidí. A já se rozhodla číst všechny, i ty, které mě občas užíraly.“ Tehdy jsem jí poprvé porozuměla. Ne že bych její rozhodnutí přijala úplně, ale pochopila jsem, že svět není tak jednoduchý, jak jsem si myslela.

Když se dnes dívám na fotku dědy a babičky, už na ní nevidím jen idylický pár, ale dva lidi, kteří spolu zůstali, i když to nebylo snadné. Ani pro jednoho. Možná to byla jiná láska, než jsem si představovala – méně pohádková, ale o to opravdovější. A i když mě to poznání bolelo, naučilo mě jedno: že dokonalost ve vztazích neexistuje.

Adam (28): Nastěhoval jsem se ke své přítelkyni. Když jsem vešel do tajné místnosti, vyrazilo mi to dech

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].