Marta (32): Moji prarodiče se v pětasedmdesáti rozvádějí. Nechápu, proč to už spolu nedoklepou

Děda s babičkou patřili v mých očích navždy k sobě. Že se rozhodli na stará kolena rozejít, mě zdrtilo. Vím, že byli celý život na nože, ale byla jsem přesvědčená, že se i tak mají rádi. Trávit poslední roky života jeden bez druhého se mi zdá nesmyslné a chci s tím něco udělat.

Denisa (30): Moje babička propadla teleshoppingu. Poslední důchod utratila během jediného týdne

Babička s dědou oznámili, že se rozvádějí

Když mi máma po telefonu oznámila, že se babička s dědou rozvádějí, myslela jsem, že špatně slyším. Ne proto, že by mezi nimi panovala nějaká idyla. Naopak, jejich manželství bylo spíš ukázkou toho, jak spolu dva lidé dokážou zůstat navzdory věčným hádkám. Jenže možná právě proto jsem měla pocit, že spolu zůstanou až do smrti. A najednou je všechno jinak.

Babičce a dědovi je přes pětasedmdesát. Vzali se v době, kdy se bralo spíš z nutnosti než z velké lásky. Ona byla mladá švadlena, on měl místo v továrně. Společně vychovali dvě děti, postavili malý dům a zažili toho dost– od socialismu, kdy se stály fronty na banány, po dnešní dobu, kdy má každý v kapse chytrý telefon.

Nikdy to nebylo manželství jako z červené knihovny. Pamatuju si, že se hádali o všem – o penězích, o tom, kdo vynese koš, i o tom, jestli se má v neděli péct buchta. Coby dítě jsem to brala jako jejich zvláštní způsob komunikace. Oni se totiž pohádali, pak spolu v klidu pili kafe a pokračovali v běžném životě.

Simona (24): Babička s dědou už nedokázali žít dál, požádali mě o podivnou věc

Děda se odstěhoval do garsonky a cítí se sám

Po padesáti letech manželství už člověk čeká, že spolu prostě zůstanou. Že si na sebe zvykli tak, že si jiný život neumí představit, i když je to občas soužití jako na válečné frontě. Jenže babička prý řekla, že má právo na klidný podzim života a že už nemá sílu poslouchat dědovo brblání. Děda zase tvrdí, že nechce žít do smrti s někým, kdo ho celý život jen kritizuje.

Připadá mi to paradoxní. Tolik let spolu zvládli všechno – stavbu domu, nemoc, dluhy, péči o nemocné rodiče. A teď, když už mají jedinou povinnost starat se o sebe navzájem, se rozhodli, že to vzdají? Nevím, co si od toho slibují. Nakonec budou oba osamělí a my je budeme navštěvovat na svátky každého zvlášť.

Děda se nastěhoval do garsonky u nádraží, babička zůstala v domě, kde teď chodbami bloudí ticho jako nezvaný host. Vím, že se jí stýská – slyším to v jejím hlase, i když tvrdí, že má konečně klid. A děda, ten na jedné straně působí spokojeně, protože ho nikdo nekontroluje, kdy přijde domů, ale zároveň mi nedávno volal, jestli bych za ním nepřišla jen tak na kus řeči. To se nikdy dřív nestalo.

Jarda (29): Když se manželka naštve, máme tichou domácnost. Děda mi poradil, co s tím

Musím zakročit než bude pozdě

Možná je to jejich způsob, jak si dokázat, že ještě mají kontrolu nad vlastním životem. Možná chtějí poslední roky prožít podle sebe, bez kompromisů, ale já si říkám, jestli by pro oba nebylo lepší se usmířit než trávit zbytek života o samotě. Protože i když nebyli dokonalý pár, byli aspoň spolu. A někdy je i hlučná společnost lepší než ticho, které bolí.

Přemýšlím, jak je dát zase dohromady. Možná by je mohla stmelit nějaká společná rodinná dovolená. Nebo se budu muset urychleně vdát a pozvat oba na svatbu, kde se dojmou a dají dohromady. Musím jednat rychle, babička prý začíná randit.

Další příběhy ze života →

Vilma (23): Děda utíkal denně hrát hokej a babičku tím rozčiloval. Ta ale přišla na způsob, jak mu být nablízku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je pouze ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].