Facebook
Instagram
Jarda nesnáší tichou domácnost, ale bohužel ji má až moc často. Nevěděl, co s tím má dělat, tak si zašel promluvit s dědou. Vždy si myslel, že děda a babička měli skvělé manželství. Jenže teď zjistil, že jim to občas také pořádně skřípalo.
Moje manželka Vladimíra (30) se na mě zase naštvala. Taky jsem měl vztek, protože nesnáším tichou domácnost. Mám v takových chvílích pocit, že mě už nemiluje. Pak jsem ještě protivnější a dělám všechno možné, aby se mnou znovu začala mluvit.
„Jsi jako dítě, které zlobí jen proto, aby na sebe upozornilo,“ poznamenala jednou, když jsme spolu zase normálně mluvili.
Naštval jsem ji
Před pár dny jsme čekali návštěvu. Vladimíra strávila celý den v kuchyni, brala to opravdu vážně. Já návštěvy nemusím, tak jsem si stěžoval: „Proč toho tolik vaříš? A proč musím zase vysávat, vždyť jsem to dělal předevčírem...“
Hodinu před příchodem hostů si uvědomila, že nekoupila bagetu. Naplánovala, že udělá malé chlebíčky jako předkrm. Tak mě poslala do obchodu. Nechtělo se mi, ale musel jsem jít.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem si kromě bagety koupil pivo a vypil ho po cestě. Před domem jsem potkal souseda a postěžoval si, že moje žena blázní kvůli nějaké pitomé návštěvě. Nabídl mi další pivo na uklidnění. A pak ještě jedno.
Dopadlo to tak, že jsem se vrátil domů, když hosté už jedli hlavní chod. Kvůli mně z chlebíčků nic nebylo, a navíc jsem byl podnapilý. Ani jsem se nedivil, že se mnou manželka po odchodu hostů nemluvila a nechtěla slyšet žádné omluvy.
Myslel jsem, že děda to měl s babičkou lepší
Došlo mi, že jsem to tentokrát asi přehnal, protože se mnou nemluvila tři dny. Začal jsem být ještě víc sarkastický a jednou jsem na ni dokonce křičel, aby přestala být tak protivná.
Jenže tím jsem to jenom zhoršil. Když mi to došlo, vyrazil vyrazil jsem za dědou, který mě s babičkou vychovával.
„Ty a babička jste nikdy neměli takové problémy jako já...“ postěžoval jsem si. „Neumím si představit, že byste měli tichou domácnost.“
„Ty toho o ženách ještě moc nevíš...“ usmál se děda. „Babička se na mě pořád kvůli něčemu zlobila, a co hůř, měla pravdu! Až dnes vidím, jak jsem pro ni byl přítěží. Měla na starosti celý dům a ještě pracovala v knihovně. Já přišel z práce a čekal, že dostanu večeři. Kolikrát mě o něco poprosila, ale mně se nechtělo...“
„Jako třeba opravit rozviklanou židli nebo přesadit kytky?“ vyklouzlo mi.
Naše židle v kuchyni se viklala už asi půl roku a já stále neměl čas podívat se na to. A květiny... No, dvě už uschly ve svých těsných květináčích, protože jsem je ještě nepřesadil, i když to měla být moje práce.
„Jo...“ přikývl děda. „Nebo když mě prosila, abych přinesl kilo telecího, ale mně se nechtělo jet k řezníkovi. Pamatuji si, že si tehdy bez slova oblékla kabát a jela sama. A to telecí pak bylo v neděli k obědu. Poté se mnou nepromluvila celý týden... Bylo mi tak trapně, že jsem nejel. Tehdy jsem pochopil, že babička si beze mě poradí, ale já bez ní ne. Víš, co jsem pak dělal po nocích? Utahoval jsem víčka na všech sklenicích, aby se mnou nakonec musela mluvit!“
„Mám to taky udělat?“ divil jsem se.
Pomohla mi dědova rada
Děda se rozesmál. Prý nešlo o sklenice, ale o něco mnohem důležitějšího.
„Jestli chceš mít úspěšné manželství, musíš zařídit, aby tě tvoje žena vždycky potřebovala. Pomáhej jí a podporuj ji, i když je na tebe naštvaná. Vlastně hlavně tehdy. Jestli to nebudeš dělat ty, najde se někdo jiný, kdo to udělá. A co pak?“ zeptal se mě.
Tuhle lekci jsem si dobře zapamatoval. Když jsem se vrátil domů, Vladimíra tam nebyla. Vzal jsem tedy šroubovák a utáhl nohu té židle. Další dvě hodiny mi zabralo přesazování kytek.
Manželka se vrátila pozdě. Hodila kabelku na stůl v předsíni a šla do koupelny. Netrpělivě jsem čekal, až objeví pořádek v kuchyni, pověšené prádlo a opravenou židli. Když vyšla s ručníkem na hlavě, zamířila rovnou do ložnice. Nevšimla si ani kytek v nových květináčích, ani talířů na odkapávači. A najednou jsem se cítil znovu jako malý kluk. Kluk, který pochopil, že špatným chováním nic nezíská, a když se konečně rozhodl být hodný, už na tom nikomu nezáleželo.
„Zlato?“ posadil jsem se vedle ní na postel. „Poslyš, já... omlouvám se za tu bagetu. Vím, že jsem to zkazil. Ale víš co? Opravil jsem židli a přesadil kytky! Chceš to vidět?“
Chtěla. Chvíli se ještě tvářila vážně, ale nakonec se usmála. A musím říct, že její úsměv pro mě byl tou největší odměnou! Té noci jsme se usmířili a mezi námi to opět bylo skvělé. Až do té doby, než jsem ji znovu naštval a ona opět začala mlčet. Už jsem měl na jazyku něco sarkastického, aby mě přestala ignorovat, ale vzpomněl jsem si na rozhovor s dědou.
Rozhlédl jsem se po bytě a doufal, že najdu nějakou sklenici, kterou bych jí mohl pomoct otevřít. No, žádná tam nebyla, ale mohl jsem udělat něco jiného – umyl jsem nádobí. A víte co? Zázrak! Moje žena se mnou mluvila ještě ten večer! Díky, dědo, už jsem pochopil tvůj recept na padesát let šťastného manželství. Budu se ho držet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
