Johana (34): Za rodinným příběhem o dědově hrdinství se skrývalo tajemství. Jeho odhalení mě posílilo

Jako děti jsme tu historku slyšely tolikrát, že se z ní stal takříkajíc kus nábytku. Byla prostě v bytě, stála v rohu mezi kredencí a starým rádiem, oprašovala se při každé návštěvě a nikdo ji už vlastně neposlouchal. Děda prý kdysi v noci zachránil celou rodinu. Vynesl z hořícího domu babičku, dvě malé děti a ještě se vrátil pro rodinné hodiny. Od té doby byl hrdina. Tichý, trochu přísný, ale hrdina. A my jsme na ten příběh byli hrdí spolu s ním.

Eva (44): V domě po mámě jsem našla vzpomínky i lásku

Děda byl hrdina

Historku o hrdinství mého dědy vyprávěla babička vždycky stejně, se stejnými pauzami, jako by četla z neviditelné knížky. „Kdyby nebylo jeho,“ říkala a položila ruku na dědovo rameno, „tak tu dneska nejsme.“ Děda mlčel, maximálně se pousmál a díval se jinam. Tehdy mi to přišlo skromné. Dneska vím, že to bylo něco jiného.

Když děda zemřel, historka se vytáhla znovu. Na pohřbu, po pohřbu, při třídění věcí. Byla to kotva, které jsme se drželi, protože když někdo odejde, potřebujete jednoduchý obraz, do kterého ho uzavřete. Byl hrdina. Tečka.

Marek (49): Po třiceti letech jsem se vrátil do rodného domu. Kromě vzpomínek jsem tam našel i svou první lásku

Pravda o nočním požáru

Na půdě jsem našla krabici s dopisy. Neuspořádané, svázané provázkem, některé otevřené, jiné ne. Byly adresované dědovi, ale rukopis jsem nepoznávala. Mezi nimi byl jeden sešit. Tenký, s měkkými deskami, na první stránce jen datum a dědovo jméno. Otevřela jsem ho spíš ze zvědavosti než s pocitem, že dělám něco zakázaného.

Psalo se tam o té osudné noci. Ne o hrdinství. O strachu. O tom, že se probudil pozdě, že kouř už byl všude, že slyšel křik a nevěděl odkud. Psalo se tam, že popadl kabát a utekl ven. Sám. A že teprve venku, na studeném vzduchu, si uvědomil, že uvnitř zůstali ostatní.

Četla jsem to třikrát, protože mozek odmítal přijmout význam slov. V dalším zápisu stálo, že se vrátil. Ne proto, že by byl statečný, ale proto, že by nedokázal žít s tím, že utekl. Že babičku našel u okna, děti schované pod stolem. Že hodiny vzal až nakonec, protože ležely na zemi a zakopl o ně.

Radana (72): Moje vnučka objevila v rodinném albu sestru, na kterou jsme všichni zapomněli

Tajemství mé babičky

Seděla jsem na zaprášené podlaze a měla pocit, že mi někdo potichu posouvá celý svět o pár centimetrů stranou. Večer jsem sebrala odvahu a zeptala se babičky. Ne přímo. Jen jsem řekla, že jsem našla sešit. Dlouho mlčela. Pak si sundala brýle a řekla: „Tak ty už to víš.“

Řekla, že si tu historku vymyslela ona. Ne úplně, jen ji uhladila. Protože děda se po požáru zlomil. Protože se v noci budil a opakoval, že utekl. A ona potřebovala, aby mu svět říkal něco jiného, než co si říkal on sám. „Když tomu uvěřili ostatní,“ řekla tiše, „třeba by tomu jednou uvěřil i on.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Dneska, když si na dědu vzpomenu, nevidím už hrdinu z historky. Vidím člověka, který se bál a přesto se vrátil. A nějak je to pro mě důležitější. Čistší a pravdivější.

Ilona (40): Máma mi k narozeninám dala dopis, který jsem jí napsala, když mi bylo patnáct. Po jeho přečtení jsem brečela jako želva

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].