
Partner Dany léta nechtěl opustit teplo obýváku, ale stačila jedna jízlivá poznámka od kamaráda a rozhodl se, že se stane otužilcem. Začal kvůli tomu i terorizovat rodinu. Jeho pokus o změnu životního stylu ale skončil fiaskem...
Myslela jsem si, že je můj muž normální. Není. Až donedávna byl pecivál, nejraději seděl u televize a cpal se oříšky – a najednou se rozhodl, že změní od základu svůj život. Ať si dělá, co chce, ale dá mi se svými nápady pokoj. A našim klukům taky.
Nikam se mu nechtělo
Když jsme se poznali, byla jsem to já, kdo sportoval a měl toulavé boty. „Nepůjdeme v neděli na výšlap?“ byla moje oblíbená otázka koncem každého týdne a předem jsem už věděla, jaká bude odpověď: „Necháme to na příště, má pršet.“ Nebo sněžit, nebo foukat vítr, nebo… však chápete. Nakonec jsem Milana párkrát někam vytáhla, ale moc o to nestál.
Zima a lyže spočívaly v tom, že byl ochoten se maximálně posunovat na běžkách od chalupy k chalupě, tedy od jednoho teplíčka ke druhému. A když jsme spolu začali bydlet, o každé vyvětrání jsem v zimě nebo v chladnějších dnech musela bojovat. „Jsem zimomřivý, nechápeš to?“ mlel Milan pořád dokola a dodával, že se narodil v červenci, tudíž ho zima nezajímá.
A pak přišel ten den…
Když tedy Milan neměl o sport zájem, na občasné delší procházky jsem chodívala sama. Nebo s partou kamarádů ze školy. Nevadilo mi to – víc mi vadily poznámky typu: „Proč se pořád někde couráš…“, ale ustála jsem to. S Milanem nám bylo jinak dobře a brzy se nám narodili v rychlém sledu po sobě dva kluci. Zaměřila jsem sea péči o ně, na běhání po kopcích nebyl čas. Milan čím dál víc „bačkorovatěl“ a mně dalo práci vytáhnout ho aspoň na procházku nebo do lesa s našimi kluky.
A pak se to stalo. Jednoho dne Milan prohlásil, že by měl se sebou konečně něco začít dělat! Měla jsem obavy, jestli za tím není nějaká baba. Obavy ale byly liché – byl za tím jeho kamarád, kterého potkal po letech a který se pochlubil, že je otužilec.
A pak za tím byla i sázka. Milan se nechtěně prořekl, když prohlásil: „Jarda si myslí, že jsem k ničemu, že jsem už dědek, já mu ale ukážu! Řekl jsem mu, že příště do tý studený vody vlezu taky!“
Sázku nakonec prohrál
A pak to vypuklo. Milan vstával za hluboké tmy a šel se sprchovat studenou vodou. Slyšela jsem úpění z koupelny a v duchu si říkala: „Dobře ti tak.“ Netrvalo dlouho a začal k tomu nutit i naše kluky. Ti se naštěstí nenechali, ale znamenalo to zase jednu hádku. „Jsou to bábovky!“ vykřikoval Milan a nechtěl slyšet nic o tom, že až donedávna měli synové dokonalý vzor lenosti právě v něm.
Když tohle trvalo asi dva týdny a blížil se víkend, oznámil Milan, že pojedeme na hory. On, který o to nikdy nestál! Tušila jsem v tom nějakou čertovinu, ale že skončíme v nevytopené chatě a Milan bude řvoucí jak tur pobíhat skoro nahý po sněhu, to jsem tedy netušila.
Po návratu domů došel k názoru, že ani doma se topit nemusí. Jak to dopadlo? Po pár týdnech jakéhosi tréninkového otužování, kterým mordoval svoji rodinu, nastal den D. Do řeky nevlezl, sázku prohrál – a doma už se zase topí.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




