Jana (47): Můj psí miláček přesně věděl, že je venku kalamita. Z postele jsem ho doslova tahala

Jsem rozvedená a protože jsem s dětmi začala velmi brzy, mám ve svých letech děti dospělé. Dokonce to vypadá, že budu brzy i babičkou. A abych netrpěla samotou, společnost mi dělá osmiletý kokršpaněl Tedík.

Petr (38): Můj pes mě děsí. Po smrti mého táty kouká do rohu v obýváku a vrčí

Můj pes je neskutečný pohodář a mazel

Tedíka jsem si kdysi vzala od kamarádky. Její dcera psa pořídila dětem, ale ty o něho brzy ztratily zájem. Kamarádka zjistila, že se o psa nestíhá starat, a tak rozhodila sítě a zkusila psa darovat do dobrých rukou. Já jsem se okamžitě na její nabídku chytla. Tedíkovi v té době bylo půl roku. Ze začátku bylo znát, že pes prochází stresem ze změny bydliště i ztráty lidské smečky.

Ale jeho stýskání trvalo necelé dva měsíce. Od té doby jsem středobodem jeho psího života já. Spíme spolu v posteli, chodím s Tedíkem na pravidelné procházky a dostává to nejlepší jídlo. Tedíkovi kupuji hezké oblečky, různé pamlsky a denně věnuji minimálně hodinu tomu, abych si se svým psem hrála a něco ho učila. Takže Tedík umí několik povelů a je přátelský k ostatním lidem i psům.

Danuše (28): Můj nový přítel má psa ve střídavé péči s bývalkou. Mám strach, že s ní dá zase dohromady

Pravidelné rituály jsou důležité

Tedík miluje ranní procházky. Vlastně je mám ráda taky. Hlavně ty letní. Pravidelně každý den v pět hodin vycházíme na hodinovou procházku. Bydlím kousek od cyklistické stezky, která vede podél silnice a je to ideální trasa na procházky v tuto ranní hodinu. Nikdo se na cestě nevyskytuje. Jen já a Tedík.

Ráno mě překvapilo, že ač jsem na Tedíka opakovaně volala, z postele odmítal vylézt. Obvykle mě doprovází na toaletu, přihlíží na mé úkony v koupelně a doprovází mě po celém bytě. A dnes nic. Válel se v posteli a ani když jsem na něho mluvila, nezvedl hlavu. Dělal, že spí.

Iveta (54): Zemřel mi milovaný pejsek a vůbec to nezvládám. Okolí nemá navíc pochopení

Psi mají v hlavě radar

„Tak pojď. Vstávej, jdeme na procházku. Honem, honem,“ volala jsem na Tedíka. Něco bylo jinak. Jindy by na slovo procházka vyletěl ke dveřím a dožadoval by se odchodu. Dnes nic. A pak jsem se podívala z okna. Zůstala jsem v šoku. Venku hustě sněžilo a na zemi leželo dobrých pět centimetrů sněhu. Najednou mi vše bylo jasné. Tedík má v hlavě radar a ví víc jak já.

Z postele jsem Tedíka odnesla až ke vchodovým dveřím. Procházku jsme si užili a Tedík se nakonec radostně proháněl sněhem. Já si užívala první sníh a pohled do krajiny mi připadal jako z pohádky. Všude bílo, čerstvý sníh a na cestě jen já a můj pes. Po návratu z procházky jsem už tak pozitivní nebyla. Jelikož měl Tedík na srsti nalepené sněhové koule. Moc sněhových koulí. Musela jsem ho osprchovat. Už vím, proč se mu nechtělo z postele.

Ivan (33): Adoptoval jsem si vysloužilého policejního psa. Pak jsem zjistil, že je víc než jen parťák na procházky

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].