Iveta (54): Zemřel mi milovaný pejsek a vůbec to nezvládám. Okolí nemá navíc pochopení

Maxík byl od rozvodu mým nejbližším, nejlaskavějším, nejněžnějším a, myslím, že i nejempatičtějším společníkem. Byli jsme doslova jedno tělo, jedna duše. Kdo to se čtyřnohým společníkem nezažil, nikdy to nepochopí! Když na jaře předčasně zemřel, zhroutil se mi celý svět. Známí i rodina mi říkali, že mě sice chápou, ale že vše trochu přeháním. „Vždyť je to jen pes,“ slýchala jsem. Jenže pro mě byl Max skutečným přítelem! I teď, po mnoha týdnech, brečím, když vejdu do prázdného bytu. Mám pocit, že se z jeho odchodu už nikdy úplně nevzpamatuji.

Jana (48): Po tátově smrti jsem se ujala jeho psa. Nejspíš mě to bude stát manželství

Moc mi chybí

Když jsem se rozvedla, cítila jsem se velmi osamělá, byli jsme s manželem bezdětní. Muž si našel mladší ženu, a dokonce s ní měl i dítě. O to víc bylo vše bolestné. On si splnil sen, byl šťastný, oproti tomu já zůstala v nepříliš atraktivním věku úplně sama. Když odcházel, byl Maxík devítiměsíční štěně. Myslím, že jen díky němu jsem si nesáhla na život.

Díky Maxovi jsem si na sídlišti našla nové známé a dokonce i kamarádku! Procházky mě zachránily od samoty, při každém návratu domů mě někdo nadšeně vítal a miloval. Jenže Max už tu není. Nikdo mě ráno nebudí cvakáním drápků o plovoucí podlahu a nekonečným zíráním do obličeje, dokud se nevzbudím.

Jitka (33): Toužila jsem po dítěti, ale manžel chtěl psa. Když jsem otěhotněla, psa měl stále na prvním místě

Byl mou rodinou

„Ivet, chápu tě, také máme psa, dokonce už třetího. Vím, jak to bolí, ale přejde to a pořídíš si dalšího,“ opakuje mi kolegyně i má máma. Jenže taková slova mě spíš naštvou než uklidní. „Max byl můj nejbližší přítel, má rodina,“ řekla jsem mámě už mnohokrát.

Naprosto mě nechápe, a bohužel nejen ona. Bratr mi pravidelně posílá fotky psů z útulků, ať si vyberu. „Tenhle vypadá přesně jako Max! Uděláš dobrý skutek, a navíc je zadarmo,“ napsal mi nedávno. Už mu ani neodepisuji, nechápe mě. Je to jako byste člověku, kterému umřelo dítě, řekli, ať si vezme v dětském domově jiné, ideálně nějaké podobné.

Bolek (31): Já mám psa a přítelkyně kočku. Jejich setkání ale nedopadlo dobře, a tak jsem dostal kopačky

Prázdno se nezmenšuje

Každý večer si říkám, že až se ráno probudím, bude to už určitě lepší. Jenže když otevřu oči a nikdo mě nevítá do dalšího dne, pohltí mě opět prázdnota. V noci, když se vzbudím, vždy chvilku čekám, že uslyším jeho tlapky na podlaze. Ale pak přijde krutá realita. Ticho.

Jednou jsem dokonce seděla na balkoně a na vteřinu mě napadlo, že by bylo jednodušší to všechno ukončit a jít za Maxem za duhový most. Ten nápad mě vyděsil, ale přiznávám, že tam byl. Doufám, že mi čas přinese úlevu, některé dny i noci jsou pro mě doslova nesnesitelné. Už jsem se dopracovala i k antidepresivům. Samozřejmě, že občas uvažuji i o novém pejskovi, ale stále na něj nejsem připravená.

Další příběhy ze života →

Anna (36): Po rozchodu můj život postrádal smysl. Zachránila mě práce v psím útulku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].