Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Justýna měla pocit, že manžel něco tají. Rozhodla se ho sledovat a zjistila, že má nejen milenku, ale také nemanželské dítě. S těžkým srdcem to sdělila dětem, pro které to byl pořádný šok.
S Pavlem mám dvě děti – Natálce je čtrnáct, Alexovi deset. Pavel nikdy nebyl typ, který by si rád povídal. Je spíš mlčenlivý, trochu odtažitý, ale pracovitý a vnímavý. Byl z těch, co city nevyjadřují slovy, ale nosí tašky s nákupem a nezapomínají na výročí svatby. Myslela jsem si, že to stačí.
Už nějakou dobu jsem ale cítila jistý neklid. Pavel dříve nechával telefon ležet pohozený na stole, teď ho měl vždy v kapse. Mizel s ním do koupelny. Vím také, že si změnil heslo. „Justýno, přestaň se tak nervovat,“ opakovala jsem si večer co večer. „Nejsi puberťačka. Lidé se mění. Možná má jen novou aplikaci, možná hraje hry, možná má dost... mě?“
Styděla jsem se za ty myšlenky, ale den ode dne byly neodbytnější. Pavel se vyhýbal mému pohledu, zůstával déle v práci, „měl víc projektů“. Naše rozhovory se omezily na výměnu informací o dětech a nákupech. Na tom všem nebylo nejhorší jeho mlčení. Nejhorší bylo, že jsem si začala připadat neviditelná.
Pohádali jsme se
Jednoho večera Pavel zmizel s telefonem do koupelny, jak měl poslední dobou ve zvyku. Sedla jsem si na gauč a čekala. Seděla jsem možná pět minut, pak jsem vstala a přistoupila ke dveřím. Zaslechla jsem tlumený smích. Můj manžel, který se mnou už ani pořádně nepromluví, se smál. Když se vrátil, vypadal jako kluk po rande – trochu rudý v obličeji a zasněný. Sedl si do křesla a předstíral, že si prohlíží zprávy.
„Pavle, proč přede mnou schováváš telefon?“ zeptala jsem se s ledovým klidem.
„Protože nejsi moje kontrolorka,“ zamručel, aniž by se na mě podíval.
„Máš co skrývat?“
„Prostě nemám rád, když se mi hrabeš ve věcech,“ odsekl a pustil televizi, jako by to téma bylo uzavřené.
„Já se ti v ničem nehrabu. Jen se snažím pochopit, co se to s tebou děje!“
„Se mnou se nic neděje,“ řekl a odešel z pokoje.
Zůstala jsem v obýváku sama. Se vztekem, který jsem už nedokázala potlačit.
Podezírala jsem ho z nevěry
„Možná nespí s jinou,“ snažila se mě uklidnit moje dlouholetá kamarádka Magda. „Možná si prostě jen s někým píše. Nevěra není jen sex. Někdy víc bolí to, že se svěřuje někomu jinému, a ne to, že s někým spí.“
Zmlkla jsem. Přesně to mě bolelo nejvíc – že si s někým povídá, že se na někoho usmívá, ale na mě už ne. „Všimla sis, jak reaguje, když mluvíš o budoucnosti? Vyhýbá se tomu tématu?“ zeptala se.
Zamyslela jsem se. Poslední dobou každá zmínka o dovolené nebo plánech na svátky končila jeho tichým „uvidíme“. Jako by život s námi už pro něj nebyl samozřejmostí.
V noci, když Pavel usnul, jsem si sedla k jeho notebooku. Věděla jsem, že ho má synchronizovaný s telefonem a zaznamenává se i jeho poloha. Srdce mi bušilo jako o závod. Po několika minutách jsem se dívala na mapu s jedním bodem: panelák na okraji města, adresa, kterou jsem vůbec neznala. Byl tam vždycky pozdě odpoledne.
Odhalila jsem manželovo tajemství
Druhý den jsem tam zajela. Seděla jsem v autě a čekala. Po půl hodině jsem ho uviděla – vycházel z paneláku s mladou ženou. V náručí držela nemluvně. Pavel poopravil čepičku na maličké hlavičce. Pak tu ženu políbil na čelo. Nevystoupila jsem. Neudělala jsem scénu. Jen jsem si je vyfotila a odjela jsem.
Pavel se vrátil domů a tvářil se, jako by se nic nestalo. „Je něco k jídlu?“ prohodil.
„Sedni si,“ řekla jsem tónem tak chladným, že to překvapilo nejen jeho, ale i mě. „Musíme si promluvit.“
Než stihl něco odseknout, vytáhla jsem telefon a ukázala mu fotku. „Kdo je ta žena?“ zeptala jsem se. „A to dítě... Je tvoje?“
Viděla jsem, jak se mu třesou ruce. Po chvíli zašeptal: „Ano.“
Vybuchla jsem. Hodila jsem polštářem o zeď, zakřičela jsem tak hlasitě, že se Natálka přišla podívat, co se děje. Poslala jsem ji pryč. Pak jsem bušila pěstmi do stolu, plakala jsem a smála se přes slzy. „Ty máš dítě?! Jak jsi jenom mohl... A to se mi každé ráno dokážeš dívat do očí?“
„Neplánoval jsem to,“ zasténal. „Karolína... nikoho neměla. Nemohl jsem ji v tom nechat...“
„A co my? Vždyť jsme tvoje rodina!“ vykřikla jsem a vyběhla z obýváku. Té noci jsem nespala ani minutu.
Řekla jsem to dětem
Nevěděla jsem, jak to říct dětem. Jejich otec všechno zničil, ale byla jsem to já, kdo to musel vyslovit nahlas. Svolala jsem je do kuchyně. Alex byl ještě v pyžamu, Natálka si sedla s mobilem v ruce. Pavel stál u dveří, jako by se chystal utéct. „Poslouchejte... Táta udělal něco, co... co vás možná bude bolet,“ začala jsem váhavě. „Má dítě... s jinou ženou.“
Natálka to pochopila jako první. „S kým?!“ vyhrkla nevěřícně. „Já ho nenávidím!“ Vyběhla z kuchyně a zavřela se ve svém pokoji.
Alex se na mě díval s otevřenou pusou. „To znamená, že už s námi nebude?“ zeptal se tiše.
Neodpověděla jsem. Jen jsem ho objala a on se ke mně přitiskl jako malé dítě, i když už byl přece tak velký.
Od té chvíle doma zavládlo ticho. Děti přestaly mluvit s Pavlem. Natálka se zavřela v pokoji, Alex trávil celé dny hraním her. A já? Já jsem často seděla v kuchyni a dívala se z okna.
Setkala jsem se s tou ženou
O pár dní později jsem si počkala na tu ženu. Vysvětlila jsem jí, kdo jsem. Nervózně popojížděla s kočárkem, ve kterém spalo nemluvně zabalené v modré dečce. „Děkuji, že jste přišla,“ začala tiše.
„Neudělala jsem to pro vás,“ odvětila jsem. „Chtěla jsem na vlastní oči vidět ženu, která mi zničila rodinu.“
V jejích očích jsem viděla bolest. „Nevěděla jsem, že lže. Tvrdil, že se rozvádíte. Že už dávno jste spolu jen formálně.“
„A vy jste tomu uvěřila?“
„Chtěla jsem tomu uvěřit. Milovala jsem ho. Možná ho stále miluji. Chodil za mnou, byl... něžný, pozorný. Myslela jsem, že je to opravdové...“ odmlčela se.
Pochopila jsem, že to není žádná zrůda. Je to žena, kterou můj manžel obelhal. Rozloučila jsem se a odešla. S vědomím, že mezi námi už nebude nepřátelství, ale také žádné porozumění.
Zůstala jsem s dětmi sama
Pavel si sbalil věci pár dní po tom rozhovoru. Odešel a jen prohodil: „Budu platit alimenty. Kdyby děti něco potřebovaly... víš, jak mě kontaktovat.“
Neodpověděla jsem. Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně zády. Cítila jsem se prázdná. Jako by ze mě někdo vybral všechno, co kdysi bývalo rodinou.
Natálka se s otcem nechce vídat. Alex se mě ptal, proč už s námi táta nebydlí, jestli se vrátí. Jednou jsem mu prostě řekla: „Táta udělal chybu. Ale tebe má pořád rád.“ Nevím, jestli to pochopil. Možná jsem tomu chtěla víc věřit já než on.
Od Pavlova odchodu uplynulo několik měsíců. Náš život se v jistém smyslu vrátil do normálu. Ráno vstáváme, chystáme se do školy a do práce, odpoledne nakupujeme a o víkendech si upečeme něco dobrého. Bez Pavla. Bez jeho mlčení. Bez jeho přítomnosti, která kdysi znamenala bezpečí, ale potom už jen lhostejnost. Trochu jsem se uzavřela do sebe. Když se mě lidé ptají na manžela, odpovídám jen, že nejsme v kontaktu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
