
Danuše neměla na muže moc štěstí, a tak uvítala, když jí kamarádka dohodila svého kamaráda. Tvrdila o něm, že je normální a že se k sobě s Danuší hodí. Zapomněla ovšem dodat, že k němu ještě patří velký pes.
Myslela jsem si, že má vztah s Danem budoucnost. Rozumíme si beze slov, je nám spolu dobře – a bylo by to ještě lepší, kdybych se nemusela o Danovu přízeň dělit s jeho psem. Ten ho ještě navíc stále spojuje s jeho bývalou přítelkyní.
První rande s dohledem
Když jsem šla na schůzku s novým přítelem, kterého mi dohodila kamarádka, byla jsem docela nervózní. Tvrdila mi, že tentokrát to vyjde. „Dan je milý, vtipný a hlavně konečně někdo normální,“ tvrdila mi. „Znám ho už léta a co vím, že holky fakt nehoní. Hodíte se k sobě.“
Jenže sotva jsem ho uviděla, normální mi to už nepřipadalo.
Vedle něho se totiž hnalo obří chlupaté psisko, které vypadalo, že by mě
dokázalo spolknout jako malinu.
„To je Max,“ řekl Dan pyšně, jako by mi představoval bůhvíkoho.
Ztuhla jsem. Zvířata nemusím. Vlastně se jich trochu bojím… Ale Dan se tak
hezky usmíval, že jsem si řekla: „To zvládnu!“ Ale jistá jsem si tím nebyla.
Napadlo mě: „To s námi ten pes bude i v ložnici?!“
Má střídavou péči s bývalkou
Nebyl. Když mě příště Dan pozval k sobě, Max nikde. Bylo ticho, pohoda, svíčky, víno… Radši jsem se neptala, nechtěla jsem to zakřiknout. Napadlo mě, že ho dal třeba někam na hlídání nebo zavřel do sklepa – no to snad ne, ale v zásadě mi to bylo fuk.
Další týden neměl na mě můj nový přítel čas, trochu jsem se bála,
co se děje, ale pak jsme se znova uviděli a bylo to moc krásné. Až do chvíle,
kdy to na mě vybalil.
„Víš… my máme s mojí ex střídavou péči,“ pronesl mezi řečí. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou.
„Střídavou péči? Ty máš dítě?“ vyhrkla jsem. Rozesmál se. „Kdepak, copak sis nevšimla, že tu Max, když jsi tu ty, není?
Domluvili jsme se s bývalkou, že ho jeden týden budu mít já a druhý ona.“
Takže mi došlo, že se můžeme vidět jen tehdy, když není jeho týden. Náš vztah
byl najednou naplánovaný podle psa a jeho potřeb. Moc milé mi to nebylo, ale rozhodla
jsem se to překousnout.
Žárlím a nevím, jak dál
Jenže časem jsem zjistila, že jsem až ta druhá. Nebo třetí? Došlo mi, že to, že se Dan s ex stále vídá, je docela nebezpečné, protože ta jejich slavná střídavá péče není jen o předávání psa. Chodí spolu na cvičák, baví se o Maxových potřebách, předávají si zkušenosti, vodítko a někdy i misky na žrádlo. Zatímco já sedím u sebe doma, koušu si ret, zuřím a tvářím se, že mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Žárlím. A bojím se, že si Dan najednou uvědomí, jak jim to spolu vlastně šlo, a že se k bývalé přítelkyni vrátí.
Každé jeho vyprávění o tom, co Max na cvičáku zvládl nebo co zase vyvedl, slyším jako: „Byli jsme tam spolu a bylo to fajn.“A tak tu sedím, zamilovaná až po uši a s přesvědčením, že mám konkurenci. A není to jen o jeho ex, je to i o tom psovi, který mi krade čas, kdy bych mohla být s Danem, ale nejsem. Vím, že bych si o tom měla s Danem promluvit, že bych se neměla zbytečně užírat, ale co když jsou moje obavy oprávněné? Co když mě opravdu opustí?
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




