
Místo romantiky v luxusním podniku zažila Magda dost nepovedené rande. Sebastian sice vypadal jako z magazínu, ale pod drahým sakem skrýval jen aroganci a prázdnotu.
Měl to být jeden z těch večerů, na které se nezapomíná. Po vyčerpávajícím týdnu v kanceláři se vidina večeře v luxusní restauraci v centru Prahy zdála jako ideální odměna. Kamarádka Jana mě už dlouho přesvědčovala, abych dala šanci seznamkám, a tak jsem se nakonec domluvila se Sebastianem. Na fotkách vypadal dokonale: skvěle padnoucí oblek, sebevědomý úsměv a pěstěný vzhled. Pár dní jsme si psali a on působil jako výřečný a galantní muž. Když jsem v tmavě modrých šatech dorazila na místo, hned jsem ho poznala. Seděl v rohu v saku, které už na dálku křičelo, že stálo majlant. Místo vřelého přivítání mě však změřil kritickým pohledem a prohodil, že mě podle fotek čekal o něco vyšší.
Festival marnosti a motorismu
Atmosféra byla od začátku napjatá a chyběla jí jakákoliv přirozenost. Sebastian hned po příchodu číšníka převzal iniciativu a bez ptaní nám oběma objednal hovězí tatarák s křepelčím vejcem. Jakmile jsme osaměli, nepokusil se o mně zjistit vůbec nic. Místo toho spustil nekonečný monolog o své flotile aut a potřebě neustále posilovat svůj prestižní status.
Vykládal o drahých značkách a o tom, jak ho naplňuje pocit, když se za ním lidé na semaforech otáčejí. Když jsem se pokusila téma stočit k relaxaci a zmínila svou zálibu v jízdě na kole, jen mě posměšně přerušil. Podle něj je kolo jen pro lidi, kteří marní svůj čas, zatímco on investuje do strojů za miliony, které mu umožňují cestovat s třídou a rychlostí.
Scéna, které jsem nemohla uvěřit
Jídlo sice vypadalo skvěle, ale sledovat Sebastiana u stolu byl trest. Navzdory řečem o vysokých standardech a vytříbeném vkusu měl celou dobu lokty na stole a kolem jeho talíře vládl naprostý chaos. Mluvil s plnou pusou o svých obchodních úspěších a o tom, jak rád utrácí za luxusní dárky, protože peníze jsou podle něj od toho, aby se ukazovaly.
Když jsem podotkla, že já dávám přednost spíše drobným radostem, jen nade mnou s lítostí zakroutil hlavou. Veškerá elegance, kterou se snažil budovat svým drahým oblečením, se v mých očích během okamžiku rozplynula. Před sebou jsem viděla jen sebestředného člověka, kterému chybí i ty nejzákladnější základy slušného chování.
Konečné ponížení a hořká lekce
Po dvou hodinách tohoto vyčerpávajícího divadla jsem toužila jen po odchodu domů. Když číšník přinesl kožené pouzdro s účtem, nastalo trapné ticho. Sebastian, který ještě před chvílí básnil o své štědrosti a o tom, že pro něj peníze nehrají roli, se ani nepohnul a vyčkávavě na mě hleděl. Na moji nejistou otázku, zda si máme zaplatit každý svou část, jen chladně přikývl, že je to přece normální. Navzdory tomu, že večeři inicioval on, vybral drahou restauraci a sám objednal i předkrmy, nechal účet bez mrknutí oka rozdělit.
V tu chvíli mi nešlo o těch pár stovek za tatarák a džus, ale o ten neuvěřitelný rozpor v jeho chování. Celý večer jsem mu dělala jen publikum, aby se mohl utvrzovat ve své vlastní úžasnosti, a když představení skončilo, nehodlal za svého diváka zaplatit ani korunu. Beze slova jsem zaplatila svou část a s třesoucíma se rukama vyšla z restaurace na čerstvý vzduch.
Když mi Sebastian u svého nablýskaného auta nabídl odvoz s tím, abych viděla, jak jezdí „opravdový vůz“, s díky jsem odmítla a raději se vydala směrem k metru. Cestou domů jsem v sobě cítila jen prázdnotu a únavu. Ten večer mi udělil důležitou lekci – že ta největší lidská chudoba se často skrývá za peněženkami naditými kreditními kartami a drahými značkami.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




