Jitka (40): Manžel se asi zbláznil. Po celém bytě ukrývá stovky účtenek

Známí nám vždy říkali, jak jsme sehraní. Skutečnost je trochu jiná. Oskar byl vždy introvert, ale postupem času se začal čím dál víc uzavírat do sebe. Trávil hodiny ve své pracovně, mlčel a já cítila, jak se mi vzdaluje. Bála jsem se ho zeptat, jestli mě ještě miluje, protože jsem měla strach z odpovědi.

Iva (38): Manžel mi vyčítá, že jsem moc citlivá. Nedokážu se uzavřít do sebe jako on, to přece není život

Manžel si schovává účtenky

Jednoho dne jsem při úklidu přerovnávala knihy v obývacím pokoji a z jedné z nich vypadla účtenka. Překvapilo mě to, protože Oskar skoro nečetl. Proč by tedy dával účtenku zrovna do knihy? Nahlédla jsem do další knihy a našla jsem další tři účtenky. Prohledala jsem celou knihovnu – v každé knize bylo zastrkaných několik paragonů. Některé byly staré a vybledlé. Po hodině ležela na stole hromada účtenek.

Když se Oskar vrátil z práce, tiše jsem se ho zeptala, proč jsou všude ty paragony. Jen pokrčil rameny a zamumlal: „Nevím... prostě jsem je tam dával, aby se neztratily.“

V následujících dnech jsem se snažila jeho podivné chování ignorovat, ale účtenky jsem nacházela všude – v šuplících, v kapsách jeho kabátu, dokonce i v lednici. Nakonec jsem to nevydržela a postavila před něj krabici se všemi nasbíranými paragony. „Je jich skoro čtyři sta. Proč to děláš?“ zeptala jsem se.

Koukal do podlahy a tvrdil, že zbytečně dělám drama z obyčejných papírků. Tehdy jsem vybuchla a řekla mu, že jsem v našem manželství osamělá, zatímco on se uzavírá ve světě účtenek. „Dej mi pokoj, Jitko,“ odpověděl. „Nemusím ti všechno vysvětlovat.“

Magda (38): Odjeli jsem na terapeutický víkend, abychom dali našemu manželství jiskru. Vrátili jsme s plány na rozvod

Manžel asi není v pořádku

O pár dní později si ke mně večer přisedl na pohovku. Dlouho mlčel, než se konečně odhodlal promluvit. Vysvětlil mi, že účtenky pro něj nejsou o nákupech ani o penězích. „Když je držím v ruce, mám pocit, že se ten den skutečně stal,“ řekl tiše. „Každý ten papírek je důkaz, že jsem něco udělal. Že existuju. Bez nich se dny slévají a mizí, jako bych ani nebyl.“

Šokovalo mě to. „A co já? Copak nejsem důkazem tvé existence?“ zašeptala jsem. V jeho očích nebyl pocit viny, jen prázdnota. V tu chvíli mi došlo, že mu nerozumím. Co když je psychicky nemocný?

Pár dní jsem bojovala s nutkáním odejít. Nevěděla jsem, co si počít v takové situaci. Jednou jsem se vrátila z práce dřív. Oskar ještě nebyl doma. V bytě bylo ticho. Na stolku v obývacím pokoji ležela pečlivě srovnaná hromádka účtenek. S povzdechem jsem vytáhla telefon a začala hledat kontakty na terapeuty. Já mu pomoci neumím, ale to neznamená, že ho v tom můžu nechat.

Olga (43): Chtěla jsem zachránit manželství. To, co mi muž vpálil na společné terapii, mě ale úplně zlomilo

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].