
Izabela měla pocit, že život s Romanem je jen neustálý výslech nad účtenkami z obchodu. Musela obhajovat každou korunu a manžel si to všechno zapisoval do sešitu. A tak před ním začala tajit i drobné radosti.
Roman byl vždycky pečlivý, ale až po svatbě jsem pochopila, co to skutečně znamená. Každá koruna musela sedět a účtenky končily v jeho speciálním šanonu. Postupem času jsem si nic nekoupila bez stresu. I obyčejný nákup potravin ve mně vyvolával úzkost, jestli jsem neutrácela moc. Cítila jsem se jako dítě, které tajně jí čokoládu a pak se bojí přiznání, že udělalo chybu.
Manžel počítá každou korunu
Všechno to začalo obyčejným čtverečkovaným sešitem, který měl podle Romana sloužit k lepší organizaci rozpočtu. Zpočátku mě to i bavilo, ale brzy se začal vyptávat na každou položku. Třeba proč jsem si koupila čokoládu, když máme doma ovoce.
Každá debata o nákupech končila otázkou: „Máš účtenku?“ Pokud ne, následovalo tíživé ticho a Romanův zklamaný pohled, kvůli kterému jsem se cítila provinile. Začala jsem nákupy schovávat, aby je neviděl, což bylo absurdní. Pastu na zuby jsem kupovala tajně a nové ponožky, které jsem pořídila ve slevě za padesátikorunu, jsem se snažila zamíchat mezi zeleninu.
Když si jich Roman přesto všiml a chtěl vidět účtenku, kterou jsem už vyhodila, následovalo kázání o zásadách. „Nejde o částku, jde o princip. O penězích bychom měli rozhodovat společně. A také bychom měli nakupovat společně,“ vysvětloval mi klidně. Cítila jsem se jako zlodějka ve vlastním bytě, přestože jsem jen chtěla normálně fungovat.
Napjaté ticho
Postupně jsem se společným nákupům začala vyhýbat, abych unikla jeho neustálému hodnocení. Roman to však vnímal jako narušení transparentnosti našeho vztahu. Opravdu použil tato slova. V první chvíli jsem ani nevěděla, co tím myslí.
Jednou jsem si k šamponu v akci přikoupila i kondicionér za šedesát korun, což večer v koupelně vyvolalo napjaté ticho. Roman trval na tom, abych každou takovou věc zapsala a odevzdala mu účtenku. V sešitě se u mých nákupů začaly objevovat jeho poznámky jako „chybí účtenka“ nebo dotazy, zda byla daná věc skutečně nutná. Došlo mi, že už nejsme partneři.
Není to jen o penězích
Jednou večer Roman seděl nad tím svým sešitem s kalkulačkou a hledal chybějících devadesát korun. Přiznala jsem, že jsem si v práci koupila kávu a něco k snědku, samozřejmě bez účtenky. Povzdechl si, že ho mrzí, jak dělám věci za jeho zády.
Tehdy jsem pochopila, že to všechno není o financích, ale o jeho potřebě kontrolovat každou mou malou radost a mít nade mnou absolutní moc.
Druhý den jsem seděla na lavičce s účtenkou z pekárny v ruce a došlo mi, že pro mě ten papírek symbolizuje všechno, co se mezi námi rozbilo. Víc času jsem trávila přemýšlením o tom, co si smím koupit, než abych se těšila ze života. Ten večer jsem sešit poprvé ignorovala. Romanovi jsem vysvětlila, že v takovém režimu už nedokážu dýchat. Musí si vybrat mezi tím svým sešitem a mnou.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




