Matylda (31): Chtěla jsem se rozšoupnout a utratit prémie za oblečení. Manžel řekl, že to nejsou moje peníze, ale naše

Pracuji v reklamní agentuře a svou práci mám ráda, i když je někdy vyčerpávající. Po osmi hodinách strávených mezi projekty a klienty se těším na chvíli pro sebe, ale doma to není o moc lepší.

Můj manžel Marek mluví hlavně o penězích. Stále častěji od něj slyším „musíme“, „měli bychom“ a „nemůžeme si to dovolit“. V tom všem jsem se – moje potřeby a touhy – naprosto ztratila. Když jsem dostala prémie, něco se ve mně probudilo. Byly to moje peníze, ne naše. Okamžitě mě napadlo, že si koupím pořádné boty, kabát nebo vyrazím někam s kamarádkou Katkou.

Matylda (35): Manžel si ani nevšiml, že jsem odešla. Běžecká skupina mi dala život, který jsem doma neměla

Pohádali jsme se kvůli penězům

Když jsem manželovi jen tak mimochodem řekla, že jsem dostala prémie, ani nezvedl oči od notebooku. Prohodil, že je to dobře, protože zrovna přišel účet za plyn a můžeme ho zaplatit. Zarazilo mě to. Ohradila jsem se, že jsou to moje peníze a chtěla jsem si konečně koupit koupit na sebe.

On to ale smetl ze stolu se slovy, že v manželství neexistuje „moje“ a „tvoje“, ale jen „naše“. Hádka se rozjela naplno. Vyčetla jsem mu, že on si klidně koupí sluchátka za dvanáct stovek, zatímco já se musím doprošovat o každou maličkost. Cítila jsem se jako dítě, které musí žádat o svolení.

Všechno jsem to vyprávěla Katce u kávy. Ta mi okamžitě otevřela oči. Vysvětlila mi, že vůbec nejde o peníze, ale o to, že žiju pod jeho neustálou kontrolou a ani si to neuvědomuji. Připomněla mi, jaká jsem bývala dřív – spontánní, nezávislá, schopná zorganizovat si víkend v Barceloně během dvou dnů. Její slova mě zasáhla. Došlo mi, že teď jen srovnávám ceny pracích prášků a ptám se manžela, jestli si můžu koupit šampon za sto korun. Její otázka, jestli jsem ještě šťastná, mi zněla v hlavě celý večer.

Helena (50): S manželem jsme se nemilovali už pět let. Bojím se s ním o tom mluvit

Manželovi se to nelíbilo

Definitivní zlom přišel, když jsem náhodou zaslechla manžela, jak si někomu stěžuje do telefonu. Mluvil o mně, jako bych byla nezodpovědné dítě. Říkal, že mi prémie stouply do hlavy a chci všechno utratit za oblečení. Pak padla věta, která mě naprosto šokovala: „Musím jí trochu přitáhnout otěže, vymklo se to kontrole.“

Když jsem ho s tím konfrontovala, ani se nesnažil zapírat. Tehdy jsem pochopila, že to, co jsem považovala za péči, byla ve skutečnosti jen snaha mě ovládat. A já toho měla dost.

Veronika (35): Manželův špinavý zubní kartáček byl poslední kapkou. Požádala jsem o rozvod

Musím něco změnit

Druhý den jsem vyrazila na nákupy. V obchodě jsem si vyhlédla krásné kožené boty a koupila jsem si je. Stály dva a půl tisíce a poprvé po letech jsem cítila, že dělám něco jen pro sebe. Večer jsem se vrátila domů s nákupní taškou v ruce. Marek seděl v obýváku a ani se neotočil.

Klidně jsem mu oznámila, že jsem si koupila boty a nelituji toho. Zeptal se jen, jestli to teď u nás bude vypadat takhle, jestli budu všechno utrácet za hlouposti. Odpověděla jsem, že je možná čas, aby se něco změnilo. A v těch nových botách jsem odešla pryč.

Přes noc jsem zůstala u Katky. Řekla jsem jí, že už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku a že nechci žít podle cizích pravidel. Ještě nevím, jestli jsem připravená odejít od Marka, ale už nevěřím, že se změní. Katka mi poradila, ať se sama sebe zeptám, co chci JÁ, ne co chce Marek nebo co se sluší. Chci zpátky svůj život a právo rozhodovat sama o sobě. To by mohl být dobrý začátek.

Hanka (38): Manžel toho nikdy moc nenamluvil. Po letech mi došlo, že mě svým tichem trestá

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].