Matylda (35): Manžel si ani nevšiml, že jsem odešla. Běžecká skupina mi dala život, který jsem doma neměla

Před rokem jsem začala cítit, že se propadám do nějakého podivného prázdna. Práce byla pořád stejná, doma bylo většinou ticho a s manželem jsme trávili čas každý sám. Přidala jsem se k místní běžecké skupině, protože jsem měla pocit, že když už nic, aspoň se hýbu.

Dana (26): Našla jsem si parťáka na běhání a byla jsem nadšená. Pak mě ale ošklivě zradil

Zamilovala jsem se

Nečekala jsem, že mě to chytne. První týdny jsem funěla vzadu a modlila se, ať si nikdo nevšimne, jak se dusím. Pak přišel okamžik, kdy jsem poprvé doběhla s ostatními. A něco se ve mně uvolnilo. Lidé ze skupiny mě brali jako samozřejmou součást. Nikdo neřešil, jestli je stíhám nebo ne, prostě jsem se přidala, a tak to bylo.

Začala jsem chodit běhat víc a někdy i sama. Ne kvůli výkonu, spíš proto, že jsem mezi nimi byla vidět. Doma jsem měla pocit, že mluvím do zdi. Manžel pokýval hlavou, když jsem řekla, že jdu běhat, ale ani se nezeptal, kam, s kým nebo kdy se vrátím.

Postupně jsem si začala všímat detailů. Že se doma ptá jen na praktické věci. Že ho nezajímá, jak se cítím, ani co se mi honí hlavou. A že já sama o něm vím čím dál míň. Když jsem byla na tréninku, smála jsem se, povídala si, měla pocit, že jsem někdo. Když jsem byla doma, připadala jsem si jako nábytek.

Hanka (38): Manžel toho nikdy moc nenamluvil. Po letech mi došlo, že mě svým tichem trestá

Už jsem nemohla takhle dál

Jednou jsme po běhu zůstali sedět na lavičce. Byla jsem unavená, zpocená, ale spokojená. Kolem mě byli lidé, kteří se mě ptali na věci, o které se doma nikdo nezajímal. Mluvili jsme nejen o běhání a zlepšujících se výkonech, ale i o našich cílech, snech, které bychom si rádi ještě splnili. Když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že se mi nechce domů.

Další týdny jsem to v sobě dusila. Říkala jsem si, že přeháním. Nikdo mě nelákal k ničemu, čeho bych litovala. Viděla jsem ale rozdíl mezi tím, jak se cítím tam a jak doma. Ten rozdíl byl větší, než jsem si přiznávala.

Šok přišel ve chvíli, kdy jsem jednou po tréninku přišla domů dřív. Manžel seděl u televize, ani nezvedl oči, ani mi neřekl ahoj, nezeptal se, jak jsem si zaběhala. A mně došlo něco, co mě úplně zamrazilo. Nešlo o to, že mě nebral vážně. Šlo o to, že jsem ho už vůbec nezajímala.

Ten večer jsem si uvědomila, že jsem se změnila. Najednou jsem chtěla víc. Ne drama, ne nového muže. Jen pocit, že mám vlastní život, který není jen doplňkem k někomu jinému. Druhý den jsem si začala hledat nový byt a do dvou měsíců jsem byla pryč. A upřímně ani nevím, jestli si toho bývalý opravdu všiml.

Lucie (61): Až po šedesátce jsem pochopila, co to znamená být opravdu šťastná. Překvapivě za to může žena

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].