Milan (47): Holubník byl pro mého otce důležitější než rodina. Došlo mi to až v dospělosti

Vyrůstal jsem v domě, kde se náš rytmus odvíjel podle holubů. Táta po svém otci zdědil celou kolonii a staral se o ni s takovou pečlivostí, že to připomínalo druhou práci. Byl jsem dítě, které se umělo zabavit samo, a táta to bral jako výhodu. Holubi potřebovali pozornost, já prý ne.

Kateřina (45): Dcera mi vyčetla, že dávám přednost synovi. Dost mě to zabolelo

Měl jsem spoustu volnosti

Když jsem dospíval, považoval jsem to za svobodu. Nemusel jsem se nikomu zpovídat, kdy přijdu domů, a nikdo mě nehlídal. Když jsem tátu viděl sedět u holubníku s kafem, bral jsem to jako jeho koníček, jako něco, co ho drží nad vodou po mámině smrti. Až mnohem později mi začalo docházet, že to nebyl koníček. Byl to jeho svět.

V dospělosti jsem se do toho domu vracel jen občas. Vždycky mě přivítal známý pach zrní a dezinfekce, ale táta se mě nikdy moc neptal na můj život, jak se mám a tak dále. A já na to byl tak zvyklý, že mě to ani v dospělosti nepřekvapovalo.

Jednou jsem přijel neohlášeně, protože mi nebral telefon. Holubník byl otevřený, holubi rozrušení, jako by čekali na někoho, kdo nepřicházel. Táta ležel uvnitř na zemi. Ne mrtvý. Jen vyčerpaný, dehydrovaný a úplně mimo, jako by zapomněl, že o sebe potřebuje pečovat.

Eva (28): Představy o skvělé budoucnosti mi nevyšly. Rodině lžu, abych je nezklamala

Soupeřil jsem o pozornost

Později v nemocnici vyšlo najevo, že to nebylo poprvé. Sousedi už několikrát volali obec, protože vídali tátu sedávat celé dny u holubů. Doktor mi řekl, že táta nejspíš trpí poruchou, která se projevuje extrémní fixací na jedinou věc. Nedokázal z ní vystoupit. A já jsem tam jen seděl a poslouchal, jak mi cizí člověk vysvětluje, proč jsem celé dětství měl pocit, že o mě vlastně nikdo nestál.

Největší šok ale přišel, když jsme museli dům uklidit. Ukázalo se, že se táta o sebe sotva stará. Všechny věci, které měl, byly špinavé a zničené, ale holubník byl v prvotřídním stavu. Když jsem se do něho podíval zblízka, našel jsem v něm dokonce i staré rodinné fotky. „Potřeboval jsem něčím zapravit díry, aby nebyla holoubkům zima, a na ty fotky už se stejně nikdo nedíval.“

Tehdy jsem si uvědomil, že jsem vlastně celý život soupeřil s holuby o jeho pozornost a už od malinka, od chvíle, kdy umřela máma, jsem ten souboj prohrával. Ale co nadělám, pořád je to můj táta.

David (33): Otec se vrátil z léčení a chtěl začít znovu. Po letech lží už to ale nedokážu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].