Eva (28): Představy o skvělé budoucnosti mi nevyšly. Rodině lžu, abych je nezklamala

Když jsem dokončila školu, čekala jsem, že se přede mnou otevře svět. Profesorka mi při poslední zkoušce řekla, že by mě klidně doporučila do jakékoli firmy, protože lidé jako já se neztratí. Jenže svět o mě neměl zájem. Poslala jsem snad stovku životopisů, chodila na pohovory, kde se usmívali a říkali, že se ozvou, ale neozvali se nikdy.

Radana (25): Roky jsem nedokázala rodičům přiznat, že nestuduji vysokou. Když to prasklo, zničilo to náš vztah

Nic jiného mi nezbylo

Nakonec jsem vzala práci recepční v malé firmě, která se zabývá přepravou zásilek. Víc se mi tehdy naskytlo jen místo v call centru, a to jsem odmítla. Ze začátku jsem si říkala, že je to jen dočasné. Říkala jsem si, že se rozkoukám, získám zkušenosti, něco našetřím a posunu se dál. Jenže uběhl rok a já pořád seděla za stolem u vstupu, vařila kafe šéfovi a přebírala poštu.

Moje spolužačky už dávaly na LinkedIn fotky z teambuildingů v zahraničí. Jedna z nich má dokonce svůj byt. Když se mě táta poprvé zeptal, jak to v práci jde, nedokázala jsem říct pravdu. Byla to chvíle, kdy jsem prostě nedokázala přiznat, že jsem selhala. „Jsem asistentka majitele velké firmy a mám skvělý plat. Co víc si přát?“

Usmívali se a byli na mě hrdí. Od té doby jsem lhala dál. Někdy mám pocit, že jsem si vymyslela úplně jiný život, který žiji jen v konverzacích s nimi. Říkám jim o pracovních cestách, o schůzkách, o projektech, které neexistují. Dávám si pozor, aby to znělo věrohodně, ale ne přehnaně. Dokonce jsem si koupila pár značkových věcí, abych mohla ukázat, že si to můžu dovolit.

Andrea (29): Dřela jsem v rodinné firmě a věřila, že mi ji rodiče svěří. Jejich oznámení mi ale vyrazilo dech

Bojím se říct pravdu

Nejhorší jsou svátky. Sedíme u stolu a táta se mě ptá, jestli už mě povýšili, a já říkám, že ano, že teď mám víc odpovědnosti. Bratr se směje, že bych mu mohla zařídit brigádu v té svojí firmě. A já přikyvuji, i když mám v hlavě jen obraz kanceláře s odrbanou židlí a šéfem, který mi říká „zlatíčko“.

Někdy přemýšlím, jak dlouho to ještě půjde. Kolik času mi zbývá, než se všechno provalí. Vím, že by mi možná ani nic nevyčetli, jenže ten pohled… ten, co by měli, kdyby zjistili, že místo asistentky sedím na recepci a rozvážím poštu mezi patry.

Všichni mi vždycky věštili zářnou budoucnost už od první třídy, kdy jsem se naučila rychle číst i počítat. A teď bych je měla zklamat? Nedokážu se smířit s představou, že mě snad budou utěšovat a říkat mi, že všechno bude v pořádku.

Radovan (37): Kolegu povýšili díky mým nápadům. Spravedlnosti jsem se ale nedočkal

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].