Míra (47): Vrací se mi hříchy mládí. Bojím se dceři půjčit chatu, kterou jsem kdysi sám zničil

Během dospívání jsem byl trochu divoký. Je pravda, že moji rodiče se mnou neměli úplně lehké pořízení a moje máma mi vždycky říkala: „Počkej, až budeš mít svoje děti, ony ti to vrátí.“ Vždycky jsem si myslel, že to si to jsou jen takové řeči, ale ukazuje se, že možná měla pravdu.

Štěpán (27): Naše chata v sobě skrývala strašlivé tajemství. Vyděsilo mě to tak, že jsem utekl uprostřed noci

Byl to neskutečný průšvih

Mívali jsme chatu, kam jsme s našimi rodiči jezdili na víkendy a v létě. Pracovali jsme tam, odpočívali, prostě klasická rodinná pohodička. Strávil jsem tam super dětství a rád jsem tam jezdil. Když jsem si pak na střední našel kamarády a s partou jsme jezdili různě po festivalech a k ostatním na chaty, poprosil jsem rodiče, jestli bych je nemohl vzít i k nám.

Zdráhali ses tím , ale nakonec svolili. Dali mi ale podmínku, že nás tam nesmí být víc než šest a musíme být opatrní. Slíbil jsem jim to, ale přijelo víc lidí. Několik kamarádů si vzalo svoje přítelkyně a najednou tam bylo asi deset lidí a naše chata byla celkem malá.

Večírek se dost rozjel, já jsem se celkem rychle opil a usnul jsem, a tudíž jsem neměl kontrolu nad tím, co se tam v noci dělo. Stačilo, když jsem se vzbudil. Všude bylo rozbité nádobí, stůl v kuchyni byl rozlámaný, na terase byl vysypaný gril, který někdo zapálil a uhlíky spálily celou dřevěnou podlahu. Byl to neskutečný průšvih.

Gabriel (51): Dali jsme dceři všechno, co si přála. Teď se nás straní, protože jsme prý toxičtí

Nedokážu dceři věřit

Asi nemusím říkat, že rodiče mě už nikdy na chatu samotného nepustili. Aspoň do doby než jsem nedospěl. Táta už posledních pár let na chatu nejezdil, protože na to nestačil, tak mi ji předal a nakonec, po smrti rodičů, mi zůstala a já tam začal jezdit se svou rodinou.

Před několika týdny přišla moje osmnáctiletá dcera, že by ráda vzala svoje spolužačky na chatu, kde se budou víkend učit. Chtěl jsem jí vyhovět, ale hned jsem si vzpomněl sám na sebe. „Ale tati, já nejsem ty. Vždyť já ani nepiju. Neuděláme ti z chaty kůlničku na dříví.“

Chci jí věřit, ale vím, že je ve věku, kdy bych sám sobě nevěřil. Manželka mě přemlouvá a tvrdí, že tam můžeme dceru dojet klidně i zkontrolovat, protože je to jen hodina cesty z domu, ale já mám prostě hrůzu. Zažil jsem, co dokážou mladí udělat, když se rozdivočí a nechci se spálit stejně jako moji rodiče.

Kamila (32): Děsivé okno z mládí mě roky strašilo. Až náhodné setkání po letech odhalilo, co jsem v opilosti provedla

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].