Magda (38): Odjeli jsem na terapeutický víkend, abychom dali našemu manželství jiskru. Vrátili jsme s plány na rozvod

Byli jsme spolu deset let. Ne že by to bylo špatné manželství. Měli jsme společné vtipy, znali jsme svoje tempo, věděli jsme, co ten druhý nesnáší a co má rád k večeři, aniž bychom museli mluvit. Jenže poslední roky to začalo nějak dřít. Ne hádkami, ale spíš tichým míjením.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (38): Chtěla jsem opravdu vážný vztah. Jenže svatba, manželství a výchova dětí mě ve skutečnosti děsí

Nehádali jsme se

Nikdy jsme neprožívali velká dramata. Žádné rozbité talíře ani noci strávené na gauči. Ale taky už dlouho žádné spontánní doteky, žádné oční kontakty, co by se dalo cítit až v břiše. Občas jsme si říkali, že jsme jen unavení. Že je to normální. V práci toho bylo hodně, děti nemáme, ale jakmile jsme začali stavět dům, zbyla nám energie jen na plánování kuchyňské linky.

Byl to Petrův nápad jet na ten terapeutický víkend. Prý to doporučil kolega, co si tím s manželkou taky procházel. Nešli jsme tam s tím, že se chceme rozejít. Spíš jsme chtěli zjistit, jestli jsme ještě pár, nebo už jen dobře sehraná jednotka.

Bylo zvláštní sedět naproti němu a slyšet ho říkat věci, které jsem asi tušila, ale nikdy jsme je nevyslovili nahlas. A taky říkat svoje věci bez toho, abych předem odhadovala, co si o tom pomyslí.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (29): O té doby, co vydělávám víc než můj partner, je u nás tichá domácnost

Rozchod byl logický

Trvalo to celý víkend. Spousta otázek, upřímnosti, která občas bolela, a nepříjemného ticha, opravdového. Pak jsme seděli vedle sebe na lavičce před chatou, koukali do lesa a řekli si to. „Máme se rádi, že jo? Ale jinak, než bychom měli.“ Ne tak, jak by spolu lidi měli být, pokud to má fungovat ještě dalších deset, dvacet let.

Bylo to divné. Žádná hysterie, žádné výčitky. Jen úleva. Jak když pustíš něco, co už stejně nešlo držet. Domluvili jsme se skoro hned. Že si rozdělíme věci, že si každý půjde po svém. Nebylo to bez smutku, ale nebyl to smutek z rozchodu. Spíš z toho, že jsme si to neřekli dřív.

Dneska spolu občas zajdeme na oběd. On mi píše, když vidí něco, co by mě pobavilo. Já mu posílám tipy na knížky. Oba se cítíme lehčí a víme, že žijeme svoje života přesně tak, jak bychom měli. Nikdy bych neřekla, že rozchod může být největší projev lásky, co jsme si kdy dali.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (43): Po rozvodu jsem hledala trochu klidu, ale nastěhovala jsem se naproti náboženským fanatikům