Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Zpěvák Dalibor Janda s manželkou Jiřinou byli hosty letního speciálu talk show Na kafeečko zvaného Hudební léto. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou zpěvák zavzpomínal na začátky kariéry, ale také na významné milníky v osobním životě. S manželkou se dodnes nemohou vzpamatovat ze smrti syna Dalibora, který si vzal život v roce 2003.
Zpěvák Dalibor Janda (72) přizval do talk show Na kafeečko také manželku Jiřinu, kterou poznal ještě v době, kdy nebyl slavný a pracoval jako údržbář ploch na pražském letišti. Brali se v roce 1981 a 4. září téhož roku se jim narodil syn Dalibor.
Ten ve svých 21 letech, v roce 2003, spáchal sebevraždu skokem z Nuselského mostu. „Neplakala jsem půl roku. Úplně jsem se zasekla. Jak mi to přišli říct, tak od té doby,“ vzpomíná Jiřina na tragickou událost, ze které se celá rodina dodnes nevzpamatovala.
„Musíte se s tím smířit. Samozřejmě, že čím je to déle, tím člověk na spoustu věcí vzpomíná v dobrém. Musí to brát jako realitu. Jeden chytrý člověk napsal, že zapomenout se na to nedá. Rána se zacelí, ale jizva zůstává,“ konstatuje Dalibor Janda s odstupem 22 let.
Radost dělá manželům alespoň talentovaná dcera Jiřina Anna (36), která se po tátově vzoru věnuje hudbě. Ujít si jistě nenechá ani turné k 45 letům kariéry Dalibora Jandy, jehož kompletní termíny fanoušci najdou na oficiálních stránkách umělce.
Dalibor Janda o seznámení s manželkou
Dalibore, Jiřino, jak jste se vlastně dali dohromady?
Dalibor: Seznámili jsme se na ubytovně v Praze. Já jsem čtyři roky pracoval na letišti, uklízeli jsme dráhy. Ať byl třeba sníh, všechno jsme museli uklidit, aby mohla přistávat letadla. To znamená údržba ploch. Tam jsem zakotvil, protože jsem chtěl v Praze začít natáčet desky a zpívat písničky. Takhle mě oblbli kluci – jeden kamarád, který na letišti dělal, mě nalákal do Prahy a vyprávěl, koho všeho zná. Pak jsem do Prahy přijel a zjistil, že si ze mě vystřelili. Ale už jsem nemohl zpátky. Na letišti jsem bydlel na modré ubytovně, kde žilo více než sto letušek, různě se tam střídaly. Nás tam bylo třicet harcovníků, chlapů, kteří tam bydleli. Pořádaly se tam skvělý mejdany.
Jiřina: On byl vyhlášenej, takovej frajírek.
Frajírek s kytarou?
Dalibor: Měl jsem tam kotoučáky, magneťák a stáčel jsem si LPčka. Tehdy to bylo strašně populární. A ženské, které létaly do Singapuru nebo Bombaje, mi za jeden dolar vozily LPčka, co jsem si vybral v Bravíčku. To byl časopis, kde vycházelo, co se kde hraje a co letí. Vždycky jsem si to nechal přivézt a měl jsem celkem přehled.
Takže frajírek s kytarou…
Jiřina: Je to tak, on si mě vyhlídnul. Bydlela jsem v přízemí, on ve třetím patře. Den před Silvestrem přišel a povídal: „Zvu tě na Silvestra.“ Já říkala: „Nemám zájem. Už mám pozvání od dvou jiných do Prahy.“ No, ale skončila jsem tam.
Čím to bylo? Přišel s kytarou a hezky zpíval? Proč vyhrál Dalibor?
Jiřina: Začali jsme se bavit a už jsme se od sebe prakticky nehnuli.
Vy jste byla letuška?
Jiřina: Pozemní stevardka. Čekala jsem na konkurz na palubu, pak mě vybrali, ale byly tam nějaké problémy.
A pak přišel kluk a jediné, co měl, byla kytara.
Dalibor: Ono to bylo ještě trochu jinak. Dělal jsem na letišti a všechna ta děvčata byla taková nóbl. Jí se na mně líbila jiná věc. Jezdil jsem s pluhama. Když jsem měl noční, naložil jsem ji do auta a jeli jsme po drahách. Tam jsem s pluhem najížděl do závějí, sníh lítal… Vzadu jsme měli motor ze stíhačky, to se naklonilo a ofukovaly se tím zámrazky na ploše. Bylo to takové dobrodružství. Někdy se stalo, že napadlo třeba půl metru sněhu a my to museli uklidit během pár hodin. Ona vždycky sedla a jezdila se mnou.
Jiřina: Tohle byla jedna práce, a pak hrál po barech. Já ho teprve poznala, když zpíval – a zpíval teda nádherně. Lidi si naprosto získal. Chodila jsem s ním všude, po Václaváku…
Jiřina Jandová zůstala po porodu na dítě sama
Když ženská chodí s muzikantem, to si hned představí všechny ty fanynky a dlouhé šňůry mimo domov…
Jiřina: Tohle jsem si vůbec neuměla představit.
Dalibor: Protože já jsem ještě slavný nebyl, když jsme se dali dohromady.
Ale když už kluk vytáhne kytaru a zazpívá, tak to samo o sobě funguje.
Dalibor: Někdy jo. Zpívání na ubytovně do ouška je ale něco trošku jiného, než když vám tleskají tisíce lidí.
Za jak dlouho jste se vzali?
Dalibor: Za rok?
Jiřina: Asi dva roky jsme spolu byli? Já potom přišla do jiného stavu a takhle nějak jsme to řešili. Dalibor už končil na letišti a začínal zpívat profi. A neměli jsme kde bydlet. To byly situace – já už s bříškem.
Dalibor: Ty jsi byla v jiném stavu a já hrál hard rock, dneska se říká metal. Hrál jsem takovou muziku a za to bylo jen osm piv na stole. Středočeská agentura nám nechtěla dát přehrávky, nemohli jsme za to brát peníze, tak to vždycky bylo trochu na černo. A dostal jsem nabídku od nějakého Leoše Dvorského, který měl kapelu v Lucerna Music Baru, a ten mi nabídnul Švýcarsko, Německo a Rakousko. Nabídnul mi tam jet na tři čtvrtě roku. Koncem května jsem odjel, ona už byla v jiném stavu. Řekl jsem si: „Hele, potřebujeme prachy, potřebujeme někde bydlet.“ Nemohli jsme zůstat na ubytovně, protože tam se mnou bydlel jeden kuchař. Ten ale žil kousek od Prahy, tak jezdil často domů, a pak nám to tam přenechal.
Jiřina: A sháněli jsme byt.
Dalibor: Jel jsem do toho Švýcarska a tam jsem si vydělal prachy. Vydělávali jsme i do klobouku na ulici, tam se to dalo.
Takže vás tady nechal samotnou těhotnou.
Jiřina: No, to už jsme měli byt na Letné, koupili jsme to různě – pod rukou. Nějak jsme ty peníze dali dohromady. Když se mi narodil malý, 4. září 1981 U Apolináře, tak byl Dalibor v Německu, v Lübecku. Takže můj taťka, který už mezi námi není, tenkrát posílal telegram: „Máš syna Dalibora.“
Dalibor: Pamatuju si, že jsem stál po kolena v moři, a přiběhl za mnou číšník z restaurace, kde jsme hráli, a dal mi ten telegram. Stál jsem po kolena ve vodě a četl si ten telegram. To si pamatuju doteď.
Jiřina: A já na to byla sama. Koukala jsem na to mimino, pak jsem ho přivezla domů, taxikář šel se mnou do třetího patra bez výtahu a já mu řekla: „Podržte mi to dítě, já si musím otevřít byt.“ A on: „Ne, ne, ne! To nemůžu To je novorozenec, to nemůžu!“ Přišla jsem domů, dítě jsem rozbalila a poprvé jsem viděla, jak vypadá miminko. Takhle to prostě bylo.
A kdo tam byl? Rodiče nebo kamarádky?
Jiřina: Nikdo. Ale s Daliborem jsme pořád byli ve spojení. Před Vánoci přijel, to viděl malého poprvé. Když dorazil do Prahy, měl takové velké auto, bydleli jsme v Kamenické, a to auto tudy málem ani neprojelo. Už tam začal volat: „Jiřinko! Jiřinko!“ Já nechala malýho nahoře a běžela jsem. Prostě už jsem ho slyšela.
Vzali jste se před malým nebo až když byl na světě?
Jiřina: Předtím.
A když jste se měli brát a vy jste doma představila Dalibora, byli rodiče nadšení?
Jiřina: Koukali, byli překvapení.
V takové štěstí snad ani nedoufali, ne? Kluk, který umí zpívat.
Jiřina: Já se jich neptala, to bylo moje rozhodnutí.
Dalibor: První otázka jejího tatínka byla: „A uživíš ji?“ Tak jsem říkal, že jo. Nevím, jestli mi uvěřil, spíš asi ne. Ale myslím si, že po mém boku vypadá pořád výborně.
Dalibor a Jiřina Jandovi o synově sebevraždě
Kolik let po Daliborovi se narodila Jiřinka Anna?
Jiřina: Měli mezi sebou rozdíl sedm let.
Takže spolu kamarádili a nebylo s tím tolik starostí. Daliborek už byl samostatný.
Dalibor: Oni si až tak moc nerozuměli. Když byla Jiřinka malá, tak si z ní pořád utahoval. On byl takový srandista. Vždycky ji popichoval a jí se to moc nelíbilo, chodila na něj žalovat. Takže si až tak moc nesedli. Když se mu to stalo, bylo mu 21, a Jíře 14 roků. Ona to začala vnímat až poslední roky. Předtím byl na vojně, takže ho moc neviděla. Pamatuje si ho z doby, kdy jí bylo dvanáct nebo třináct roků. On se k ní pořád choval jako k dítěti. Takový vztah spolu měli. Pak měl zase takovou náladu, že ji pořád muchloval a pusinkoval.
Prostě to byl ten starší brácha. Kolik je to let, co odešel?
Jiřina: Více než dvacet let. Bylo to v roce 2003.
Po těch dvaceti letech – dá se s tím žít už malinko lehčeji?
Dalibor: Řeknu to ze své stránky – musíte se s tím smířit. Samozřejmě, že čím je to déle, tím člověk na spoustu věcí vzpomíná v dobrém. Něco musí brát jako realitu. Jeden dost chytrej člověk napsal, že zapomenout se na to nedá. Rána se zacelí, ale jizva zůstává. Tak to je. Asi bych to takhle zjednodušil. Když to budu brát sobecky, tak jsem jako chlap přišel o potomka, to mi strašně vadilo. Říkal jsem si, že nebudu mít nástupce rodu Jandů, ztratil jsem ho. Kdyby se to stalo u dvora, byl by to totální průšvih. Teď je ta doba trošku jiná, říkám to s nadsázkou. Ale pro Jiřinu to muselo být třikrát horší. I když vy, ženské, to máte jednodušší v tom, že se z toho dokážete trošku vyplakat.
Jiřina: Já neplakala půl roku. To jsem se úplně zasekla. Jak mi to přišli říct, tak od té doby. Dalibor správně řekl, že čas léčí, a já si vždycky říkám, že teď jsem na tohle světě s lidmi, které mám ráda, a ti, kteří odešli nahoru, na mě čekají. Už tam máme všechny rodiče.
Dalibor: Kácí se les, no.
O čem dalším promluvili Dalibor Janda se svou manželkou Jiřinou:
- Jak prožívali, když Dalibor hudbou vydělal první miliony
- Jaká byla reakce Karla Gotta, když ho Dalibor porážel ve Slavíkovi
- Čemu se teď věnuje dcera Jiřina Anna
- Jak Dalibor prožíval a prožívá hysterické reakce fanynek?
- Kterou píseň hrál Dalibor manželce na ubytovně
- Jak Dalibor pěstuje melouny
Na unikátní archivní fotografie Dalibora Jandy s manželkou Jiřinou, synem Daliborem a dcerou Jiřinou Annou se můžete podívat v naší galerii.
Související články
