Dalším hostem letního speciálu talkshow Na kafeečko, Hudební léto, se stal muzikant Janek Ledecký. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou zavzpomínal na osudové setkání se svou manželkou Zuzanou, se kterou žije v harmonickém svazku déle než třicet let. Jakou píseň jí složil, když byla těhotná? Co pomohlo domácí výuce obou dětí, Ester a Jonáše? A jak si Janek užívá novou roli dědečka?
Muzikant Janek Ledecký (63) patří mezi nejúspěšnější české muzikanty a vystudovaný právník má štěstí také co se týká rodinného zázemí. Manželka Zuzana, kterou poznal v posledním ročníku studií, mu pomohla vychovat dvě talentované děti, olympijskou snowboardistku Ester (30) a grafika Jonáše (31). Obě děti rodina částečně učila doma. „Ester si takhle sama udělala gympl, aniž bychom o tom věděli. To už byla v reprezentaci, tak si takhle udělala gympl a potom i vysokou – aniž jsme o tom věděli. Ona mi občas přinesla seminárku, abych se jí na to podíval a opravil jí stylistiku,“ šokuje Janek.
Před pár lety z něj syn Jonáš udělal pyšného dědečka. A procházky Prahou s kočárkem si Janek dlouho užíval pod rouškou jistého tajemství. „Vidím české turisty, jak do sebe strkají a šeptají si: ,Něco nám asi uniklo.' Pak vidím tatínky svého věku, kteří jdou s kočárkem, a ti mě okamžitě poznají – jsou úplně jinak naladění, a když mě míjí, koukají se do země. To je hrozná legrace,“ vypráví v talkshow Na kafeečko.
Janek Ledecký poznal manželku Zuzanu na vysoké škole
Janku, ohledně vaší manželky – víme, že je to paní Columbová a že o ní nesmíme mluvit…
Nesmíme ani naznačovat!
Ale! My víme, že jste se seznámili během koncertu Žentouru.
Já vám to řeknu takhle – my jsme chodili do stejného ročníku. Ale protože Zuzka jezdila v lední revue, tak se v té škole objevovala stejně málo jako já. Už jsem jezdil s tím Žentourem, ale udělali jsme vždycky všechny zkoušky a zápočty. Takže my jsme se poprvé vážně potkali, když Zuzka měla státnice a já jsem měl odložené státnice na září kvůli vojně.
To jste se seznámili až ve čtvrťáku?
Jo, v posledním ročníku. My jsme o sobě věděli, ale… Zuzka se tenkrát kamarádila s Jitkou Asterovou, byly jak dvojčata. S celým ročníkem táhla partu. Přeučil, který byl tenkrát jejich ročníkový učitel, tak když měli absolventské představení a Zuzka byla v šatně, tak byl přesvědčený o tom, že do toho ročníku taky chodí. Ale to jsme se teprve naťukli, ještě trvalo, než jsme se dali dohromady.
Paní Asterová jí prý namluvila, že jste jenom baskytarista, ale vy jste také zpíval.
Totiž Jitka má bráchu, který tenkrát hrál na basu. A holky ten počet strun moc neřešily, takže když mě viděla s futrálem, tak měla pocit, že je to úplně jedno. Od bráchy věděla, že se tomu říká baskytara, tak řekla: „Tam je šikovnej baskytarista, tam se pojď podívat, do Dvojky.“ A Zuzka má – latentní – slabost na basáky, to teda musím říct, která se nějak projevila. „Tak jestli to je baskytarista, tak já půjdu s tebou.“ Pak ten koncert skončil a ona říká: „Jitko, to není baskytarista. A ještě navíc zpívá. A toho já znám, ten je od nás z ročníku.“ Takhle to bylo.
Ale klaplo to. Kolik let jste spolu?
Já nevím. Už to nepočítám.
To je stejně super, když to takhle vydrží, že?
Já děkuju. Ale ono je to také tím, že se nechlubíme těmi věcmi, které se nám nepovedly. Nicméně, říkám na rovinu, že rodina, co mám, to je něco neuvěřitelného. Hrozně si toho vážím.
Ester s Jonášem byly děti za odměnu
Na to, že vás původně nechtěla, tak je to neuvěřitelné.
Nakonec to takhle dopadlo. A dohromady s dětmi jsme taková partička. Když se narodil Jonáš, byl takové to krásné dítě, co nám dělalo jenom radost. A je fakt, že jsme se totálně přizpůsobili rozvrhu toho malého dítěte, což je dost důležité pro to, aby to fungovalo. Takže jsme trochu škrtli mejdany a noční život. Říkali jsme si, že to doženeme, což jsme teda opravdu dohnali. S Ester to bylo to samé, ta je o rok a půl mladší
Se školou jsme to zvládli tak, že částečně chodili do školy a částečně jsme se s nimi učili doma, protože už měli své sporty. To, že s námi v sedmnácti letech jezdili na dovolenou a těšili jsme se, jak budeme měsíc surfovat, bylo pro některé lidi úplně nepochopitelné. Všichni říkali: „Moje děti chtějí v deseti letech jakýkoliv letní tábor, jen aby s námi nemusely být.“
To, že s vámi puberťáci rádi jedou na dovolenou, mi přijde ze všech věcí nejvíc nepochopitelné. Jak jste to udělali?
Mně to právě přijde úplně samozřejmý.
Vy jste byl v sedmnácti stejný?
No to moc ne. Ale s velkým odstupem jsem se o tom bavil s mou maminkou, takže to opravdu mohla zhodnotit. Jednou mi řekla: „Víš, já jsem ti docela vděčná za to, že ta tvoje puberta proběhla úplně nenásilně.“ „A jak to bylo? Nenásilně?“ „Vzpomínám si, že jsem ráno přišla, ty sis v koupelně čistil zuby a najednou jsi mi řekl dobré ráno takovým tím hlubokým hlasem. A já jsem si řekla, že je to tady, a co se bude dít dál. Ale nic se nezměnilo.“ S rodiči jsem v tomto smyslu nikdy neměl problém. Takže asi je to v genech.
Může to být i díky tomu, že se děti věnovaly sportu?
Sport určitě. A také to, že lyže, snowboard a windsurfing jsou zábavné sporty. Samozřejmě, že způsob, jakým to dělá Ester – nikdo si nedokáže představit, co všechno tomu obětuje a jaká je to dřina. Prostě to není náhoda, že je v postavení, ve kterém je. Ale jinak ostatní sporty hrozně stmelují. Když můžete se svým děckem jezdit na snowboardu.
Takže je to sport a také to domškoláctví. V době, kdy jste s tím začínali, to vůbec nebylo rozšířené tak jako teď.My jsme zjistili, že když jsme čtyři měsíce v zimě ve Špindlu, tak že tam mají jiné osnovy a nechtějí ráno děti uvolňovat na tréninky. V Praze v Mikulandské nám nabídli, že bychom je mohli učit a oni si je potom přezkouší. A že to tak vyzkoušíme jednu sezonu. Zjistili, že to funguje v pohodě, takhle dodělali devítiletku.
Jonáš šel potom na grafiku, která se dálkově dělat nedá, takže jsme to museli s Prahou a Špindlem udělat napůl. Ester si takhle sama udělala gympl, aniž bychom o tom věděli. To už byla v reprezentaci, tak si takhle udělala gympl a potom i vysokou – aniž jsme o tom věděli. Ona mi občas přinesla seminárku, abych se jí na to podíval a opravil jí stylistiku. To jako jo.
Píseň pro těhotnou manželku a Janek dědečkem
Píseň Pěkná, pěkná, jste prý psal pro svoji těhotnou manželku.
No, to je pravda. To si přesně pamatuju, bylo to ve Schladmingu na horské chatě.
Jestli se žena někdy necítí pěkná, tak je to v těhotenství.
Jo? Zuzka byla po čertech pěkná.
Tak to se vám to psalo!
To se psalo samo.
Dojímala ji ta píseň, když jste jí to zahrál?
To nevím, říkala, že je to príma, mám pocit. Už si to moc nepamatuju. My máme hrozně přísný… to, co se dostane na veřejnost, to musí přejít přes domácí kritický bod. A ten je ze všech úplně nejpřísnější!
A jak se, Janku, máte nově jako dědeček?
Je to senzační! Dostal jsem první vycházku s kočárkem a volal jsem Mirkovi Vladykovi, protože jsem ho lanařil do muzikálu Zapomeňte na Shakespeara, což je můj poslední muzikál, který se hraje v Hybernii. Měl nějaké natáčení, kvůli kterému to nemohl vzít, a potom mi říkal: „No jo, dědeček. To já už jsem třikrát. Hele, to je super. Víš, jak se to jmenuje?“ „Ne, to mi řekni.“ „To se jmenuje Ušpiníš a vrátíš.“ A je to tak. To je úplně nejvíc.
Nepletou si vás takhle na procházkách s tatínkem?
No jo. Když jdu někde s kočárkem, tak je to na Praze 1, kde chodí také spousta cizinců. Centrum je největší inkognito, to si řekněme na rovinu. Ale potom samozřejmě vidím české turisty, jak do sebe strkají a šeptají si: „Něco nám asi uniklo.“ Pak vidím tatínky svého věku, kteří jdou s kočárkem, a ti mě okamžitě poznají – jsou úplně jinak naladění, a když mě míjí, koukají se do země. To je hrozná legrace.
O čem dalším promluvil Janek Ledecký:
- Jak ho maminka učila hrát na kytaru
- Jestli Janek jako muzikant potřebuje noty
- Proč pracoval v mense, kde myl černé nádobí
- Proč se podle něj holky špatně balily na kytaru
- Komu by doporučil svoji nejnovější knihu veršů, Verše potrhlé
Na fotografie Janka Ledeckého s jeho krásnou manželkou a dětmi Ester a Jonášem se můžete podívat v naší fotogalerii.