
Barbora vzala svého přítele Karla na návštěvu k babičce. Místo milého seznámení ale obě ženy čekal obrovský šok.
Celé své dětství jsem prožila v malé vesničce v horách, kde jsme se sourozenci, rodiči a prarodiči sdíleli velký rodinný dům. Vždy jsme si byli všichni hrozně blízcí, jako kdybychom byli propojení, na svou rodinu jsem nikdy nedala dopustit.
Měla jsem velmi blízko k babičce
Bylo pro mě tedy velmi náročné, když jsem se v patnácti letech musela přestěhovat kvůli škole na internát do velkého města, daleko od naší vísky. Najednou jsem každé ráno nepotkávala babičku, jak krmí slepice, nejedla mámin domácí chleba a neslyšela mladší bratry hrát si na zahradě. Byl to pro mě velký šok, věděla jsem ale, že pokud se chci v životě prosadit, u nás na vesnici bych stejně zůstat nemohla. Na vysokou školu jsem se tedy dokonce přestěhovala ještě dál, až do středních Čech, kde jsem si po studiu našla i práci.
K nám na vesnici jsem se snažila jezdit často, ale mnohokrát se mi stalo, že jsem tam zamířila nanejvýš jednou za měsíc, někdy i za dva. Mrzelo mě to, chyběla mi příroda, klid a hlavně moje rodina. Nejvíc se mi stýskalo po babičce Ludmile, se kterou jsem prožila celé své dětství. O manžela, mého dědu, přišla hodně mladá a mou maminku a její dvě sestry vychovávala úplně sama. Byla mým vzorem a mou velkou hrdinkou, už jako holčička jsem ji nesmírně obdivovala a naprosto jsem ji zbožňovala. Troufnu si říct, že ze všech vnoučat jsem s ní měla vždy nejbližší vztah.
Chtěla jsem jí představit nového přítele
Proto, když jsem si našla nového přítele Karla, věděla jsem, že chci, aby ho hned poznala. Věděla jsem, že se jí bude líbit a že na mě bude pyšná, jakého chytrého fešáka jsem si to našla.
„Chtěla bych jet za babičkou na vesnici,“ navrhla jsem jednoho dne Karlovi, když byl u mě na návštěvě, „hrozně bych tě chtěla představit. Podle mě se jí budeš nesmírně líbit!“
„Určitě, můžeme ji navštívit,“ souhlasil s úsměvem Karel, „a co rovnou teď o víkendu? Nemáme žádné plány, tak co si udělat menší výlet?“
A tak jsme se o pár dní později vydali na dlouhou cestu za babičkou. Moc jsem se na ni těšila a byla jsem zvědavá, co na Karla řekne. Nic mě ale nemohlo připravit na její reakci.
Myslela si, že vidí ducha
Když jsme po několika hodinách v autě konečně dorazili k chalupě, vyndali jsme kufry a vydali se směrem ke vchodovým dveřím. Zazvonila jsem a po pár vteřinách už jsem slyšela babiččin hlas a jak se šine ke dveřím.
„Barborko, ahoj, už jsem se na tebe těšila,“ otevřela mi se širokým úsměvem a mně se v hrudi rozlilo teplo z toho, že ji vidím. Chtěla jsem ji obejmout na uvítanou, když se její pohled přesunul na Karla. Okamžitě celá ztuhla, úsměv jí zmizel z tváře a celá zbledla.
„Bohumile…“ pronesla jenom a u toho civěla na mého přítele, „Bohumile… co tady děláš… vždyť jsi umřel…“
„Babi, tohle je Karel, můj přítel,“ začala jsem překvapeně a nechápavě na ni hleděla, „jsi v pořádku? Jsi úplně bledá…“
„Bohumile,“ pronesla naposledy babička a než jsme se nadáli, skácela se k zemi. Karel naštěstí částečně zachytil, a tak si neublížila.
Karel vypadal jako můj děda
Doma naštěstí byli i moji rodiče, a tak jsme společnými silami babičku dostali do patra na postel, kde se nám ji podařilo přivést k vědomí. Ona ale úplně halucinovala, pořád zmiňovala jméno Bohumil a vyděšeně ukazovala na Karla. Nikdo jsme nevěděli, co se jí děje, až moje mamka přišla z půdy a přinesla velikou papírovou krabici.
„Bohumil byl můj táta, babiččin manžel,“ vysvětlovala nám, zatímco se v krabici hrabala, „zemřel v dolech, jsou to už desítky let. Snažím se najít jeho fotku…“
A pak vytáhla starou, ještě černobílou fotografii. Když jsme ji viděli, všichni jsme zalapali po dechu… děda Bohumil vypadal na chlup stejně jako můj přítel Karel. Měl tmavé, krátké vlasy, ostrou čelist, vysoké čelo a dlouhý nos… jako kdyby si z oka vypadli.
Babičku to velmi zasáhlo
„Babička si asi myslí, že Karel je nějaký přízrak Bohumila,“ vydechla jsem překvapeně, „proto se tak vyděsila.“
„Už je stará, má problémy s vnímáním,“ dala mi mamka za pravdu, „chudák si myslela, že vidí ducha!“
O pár týdnů později jsme přijeli babičku navštívit znovu. Již byla na náš příjezd připravená, i tak ji ale podoba jejího zesnulého manžela s mým přítelem zasáhla.
„Vypadal úplně stejně,“ říkala teskným hlasem a prohlížela si Karlovu tvář, „taky tak pohledný, s ostrými rysy… jsi si jistý, že nejsi jeho vtělením? Že tě Bohumil za mnou neposlal?“
Je snad jejich podoba znamením osudu?
Natáhla k němu ruku a se slzami v očích ho pohladila po líci. Bylo to zvláštní, Karel se sice cítil nepříjemně, ale nechal babičku, ať se ho dotkne. Z návštěvy jsme se vraceli rozladění a smutní. Uvědomila jsem si, jak je moje babička křehká stařenka a jak je stárnutí neúprosné. Karel se mě snažil utěšit tím, že je naše setkání zřejmě osud, když vypadá stejně jako můj děda, láska babiččina života. Že jsme si souzení stejně, jako byli kdysi dávno oni a čeká nás stejná, nehynoucí láska.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




