Martina (32): Byla jsem nechtěné dítě. Rodiče o mě neměli zájem a stejné je to teď s jejich vnukem

Když bylo mým rodičům sedmnáct let, přišla moje matka do jiného stavu. Oba byli v posledním ročníku učebního oboru a o plánování rodiny u nich do té doby nepadlo ani slovo.

Klaudie (20): Lidé o mně říkají špatné věci, protože jsem ve dvaceti samoživitelka

Když není rodič připravený na své dítě

Bylo zjevné, že jsem byla nechtěné dítě. Moji rodiče byli vlastně ještě děti, když jsem se narodila. Bylo jim osmnáct let. Hned po skončení učebního oboru jim skončilo dětství a naskočili do skutečného života. Otec začal chodit do práce, aby zajistil svou manželku a dceru. Matka se o mě starala a všichni jsme bydleli v domě matčiných rodičů.

Moje vzpomínky se váží k prarodičům. Byli to oni, kdo mě učili malovat princezny. Byli to oni, kdo mě naučili plavat a jezdit na kole. Celé víkendy jsem s nimi byla sama a rodiče někam jezdili s kamarády. Když mi bylo pět, narodila se mi sestra. Ale i ona měla podobný osud jako já. Nic nám nechybělo. Měly jsme hračky, měly jsme rodiče i milující prarodiče.

Katka (45): Až teď jsem pochopila, proč mě matka v mládí často kritizoval kvůli vzhledu

Můj přístup k dětem je diametrálně jiný

Oproti rodičům jsem v pořizování si rodiny byla opožděná. Vdávala jsem se v pětadvaceti a těsně před třicítkou se mi narodil syn. Mám skvělého manžela a oba vidíme smysl v naší rodině a výchově syna. Letos jsme oslavili padesáté narozeniny mých rodičů. Máme hezké vztahy, moji rodiče jsou zábavní a plní života.

Jen jedno je patrné, naše rodinné vztahy jsou poznamenané zásadní skutečností. Moji rodiče byli děti, když jsem se narodila. Nebyli psychicky připravení na rodičovství. Měli děti a neuměli být rodiči. A protože neuměli být dobrými rodiči, neumí být ani prarodiči. Cítí se být mladí na to, aby trávili čas s vnukem. „My jedeme příští víkend s partou na Lipno a ten další týden slaví padesátiny spolužák ze střední,“ říká mi máma a táta často na můj dotaz, jestli by syna nemohli na jednu noc pohlídat.

Tadeáš (54): Před dvaceti lety jsem měl poměr se sekretářkou. Vzpomněl jsem si na ni, když se ve dveřích objevila dívka s mýma očima

Když se životní role minou v čase

Je evidentní, že moji rodiče nejsou ve věku, kdy by byli mentálně vyzrálí být prarodiči. Jezdí na dovolené, chodí na zábavy, mají partu kamarádů se kterou pořádají mejdany a to poslední, co by chtěli, jsou vnoučata a pečování o ně. Brzdila by je v jejich divoké jízdě.

Na jednu stranu obdivuji, že jsou spolu od osmnácti let a vše ustáli. Na druhou stranu je mi líto, že můj syn nemá babičku s dědou. Má podivíny, kteří mu věnují půl hodiny, když přijdou na návštěvu a je vidět, že tím vyčerpají vše, co jsou schopní vnukovi předat. Holt někdo se v životě míjí se svým psychickým rozpoložením a nikdy není duševně rozpoložen tak, jak by bylo vhodné. Nemám to svým rodičům za zlé. Mám je ráda. Jen by podle mě mohli někdy zatnout zuby, vynechat nějakou zábavu a vzít svého vnuka třeba na hřiště.

Zuzana (53): Nový vztah dcery je výzva i pro mě. Musím se postarat i o nevlastního vnuka

Názor terapeutky na příběh Martiny

Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová terapeutka a koučka

Příběh Martiny je až bolestně známý: dítě, které se narodilo mladým rodičům, kteří na tuto roli nebyli ještě připraveni. Nejde o fyzickou neschopnost, ale o emoční a psychickou nezralost. Místo rodičů pak přebírají výchovu prarodiče - a dítě, i když materiálně nestrádá, je vystaveno zcela jinému typu prázdna: absenci pevného, bezpečného vztahu s těmi, kdo ho mají vést.

Martina dnes není jen matkou, ale i svědkem určitého životního paradoxu. Její rodiče, nyní padesátníci, žijí naplno - zábava, cestování, mejdany. Jsou stále mladí duchem. Jenže jejich vnouče si je pamatuje spíš jako „návštěvu na půl hodiny“ než jako prarodiče. A právě v tom je skrytý důležitý moment - životní role se jim minuly v čase. Rodičovství je víc než role - je to rozhodnutí být tu pro někoho jiného. Ne každý, kdo má dítě, se automaticky stává rodičem v pravém slova smyslu. A kdo tuto fázi „přeskočí“, často ji později dohání v podobě touhy po volnosti, kterou nikdy pořádně nezažil.

Co je ale na Martinině příběhu silné a výjimečné, je její vlastní vědomý přístup. Ona sama se rozhodla žít jinak, s opravdovým rodičovstvím, s respektem ke své rodině, a přitom bez hořkosti vůči svým rodičům. To není slabost, ale znak hluboké psychické zralosti. Nemusíme omlouvat nezájem, který jsme zažili ve své primární rodině, ale můžeme se rozhodnout, že ho nebudeme dál předávat. To, že jsme nedostali, co jsme potřebovali, neznamená, že to neumíme dát svým dětem. Naopak, někdy právě díky tomu možná lépe víme, co má skutečnou hodnotu.

Další příběhy ze života →

Květa (60): Po maminčině smrti se mi začal opakovat stále stejný sen. Dnes mám díky němu osmnáctiletou dceru

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].