Facebook
Instagram
Klaudie zůstala sama s malou dcerou, protože její přítel se zalekl zodpovědnosti a utekl do zahraničí. Nemůže se spolehnout ani na pomoc svých rodičů. A aby toho nebylo málo, sousedé ji začali pomlouvat.
Jako mladá matka se neustále setkávám s pohrdáním a nedostatkem soucitu. Ríkají o mně, že jsem parazit, vyžírka nebo spodina. To jsou jen některé z urážek, které slyším denně. A proč? Protože místo práce nebo školy vychovávám dítě? Lidé nechápou, že ne všechno v životě lze ovlivnit.
Otěhotněla jsem v osmnácti
Bylo mi osmnáct let, když jsem zjistila, že jsem v tom. Na rozdíl od toho, co si myslí ti, kteří rádi soudí podle vzhledu, moje dítě není výsledkem mladické nerozvážností. Když se to stalo, chodila jsem s Davidem (21) už tři roky a vážně jsme přemýšleli o společné budoucnosti. Nebo jsem si to alespoň myslela.
„Co? Co tím myslíš, že jsi těhotná?“ začal panikařit, když jsem mu oznámila, že čekám dítě.
„Znamená to, že budeme rodiče...“
„Ne, to není možné! Jak se to stalo?“
„Davide, uklidni se! Když kluk spí s holkou, musí s tím počítat...“
„Ale... používali jsme ochranu.“
„Žádná antikoncepce není stoprocentní. Já jsem to taky nechtěla. Ale stalo se a musíme za to převzít odpovědnost.“
David chodil tam a zpět po pokoji. Nakonec řekl: „Je příliš brzy. Nemůžu být otcem. Ještě ne.“
„Ale budeš a já budu matkou. Vím, že se naše životy změní, ale nemůžeme vrátit čas,“ vysvětlovala jsem mu.
„Vlastně můžeme...“
„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ušetřil jsem nějaké peníze. Chtěl jsem si koupit auto, ale v této situaci...“
„Davide! Ty snad nemyslíš na...“ byla jsem zděšená. „V žádném případě!“
„Musím to promyslet,“ řekl a odešel.
Můj přítel utekl
Když jsem mu večer volala, nezvedal to. To samé se opakovalo druhý den a dva dny poté. Rozhodla jsem se s ním promluvit tváří v tvář.
„Není tady. A myslím, že už nepřijde,“ zamumlala jeho matka, když mi otevřela dveře.
„Co tím myslíte?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Řekl, že jede pracovat do zahraničí. Nevím. Ať si dělá, co chce. Je dospělý,“ řekla a zavřela dveře.
Věděla jsem, že od ní se nic nedozvím. Vždycky se víc zajímala o pití než o výchovu svého syna.
Když jsem vycházela z domu, potkala jsem jeho kamaráda.
„Nevíš náhodou, co se děje s Davidem?" zeptala jsem se ho. "Už několik dní se s ním nemůžu spojit...“
„Včera jsem ho viděl, odcházel s velkou taškou. Říkal, že musí pryč.“
„Neřekl, kam jde?“
„Mluvili jsme spolu jen chvilku. Zmínil se, že se stěhuje do Dánska. To je vše, co vím. Klaudie, co se děje?“
„To nechtěj vědět...“ řekla jsem smutně.
„Dostal se do nějakých problémů?“
„Právě z nich vybruslil, když je hodil na mě...“ dodala jsem hořce.
Rodiče se ke mně obrátili zády
David se zachoval jako nezralý spratek. Místo aby převzal odpovědnost za naše dítě, raději utekl. A přitom pořád mluvil o tom, jak založíme rodinu. Byla jsem zoufalá. Mohla jsem se spolehnout jen na rodiče. Následující den jsem všechno řekla matce. Čekala jsem jinou reakci...
„A co? Myslíš, že budu měnit plíny tvému dítěti? Už jsem si jako matka odžila své a nic víc nemusím. Jsi plnoletá, takže se s tím musíš vypořádat sama!“
Zůstala jsem stát jako opařená. Tohle jsem nečekala.
„Mami, jak to můžeš říct? Co mám dělat?“
„Babička ti nechala byt, takže máš kam jít. Zbytek je na tobě.“
„Vyhazuješ mě z domu?“ nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším.
„Chtěla sis hrát na dospělou, tak teď nes následky. Nechci v noci poslouchat dětský pláč. Myslíš, že jsem vyhrála zdraví v loterii? Nebo tvůj otec? Už je dost nemocný a pokud mu dítě bude rušit spánek, jen se mu přitíží.“
Snažila jsem se zadržet slzy, ale nepodařilo se mi to.
„Neřvi!“ přikázala. „Můžeš tu zůstat do maturity, abys měla alespoň středoškolské vzdělání. Ale pak se musíš odstěhovat. A nekoukej na mě tak. Já tě do jináče nedostala...“
Matka byla neústupná
K maturitě jsem šla s břichem jako balón. Porodila jsem o dva týdny později. Jakmile jsem viděla Míšu, můj malý uzlíček štěstí, okamžitě jsem ji milovala celým svým srdcem.
Následující den nás navštívila moje matka. „Je to nejkrásnější dítě pod sluncem,“ pronesla nežně. „Nechápu, jak vás ten tvůj David mohl opustit.“
Nemohla jsem uvěřit, že tahle bezcitná žena řekla něco pěkného. Po chvíli přemýšlení dodala: „Zůstaňte s námi pár měsíců. Než malá trochu povyroste.“
Tehdy jsem si myslela, že všechno bude v pořádku. Že matka změkla, rodiče mi pomohou s péčí o malou a příští rok budu moci jít na vysokou. Ne kvůli sobě, ale kvůli malé. Abych jí mohla zajistit důstojný život. Ale brzy jsem musela opustit svět nadějí a vrátit se do reality.
„Je čas, aby ses osamostatnila,“ připomněla mi matka, když byly dceři tři měsíce.
„Mami, prosím tě. Sama to nezvládnu,“ snažila jsem se hrát to na city.
„Nebuď hysterická,“ mávla rukou. „Nikdo nepomáhal tvému otci a ani mně. A nějak jsme tě vychovali.“
„Ale měli jste jeden druhého, já jsem sama s dítětem!“
Na to už nic neřekla.
Lidé si na mě ukazují prstem
Začaly mi těžké časy. Moje jediné peníze pocházejí z dávek. Výživné? Pokusila jsem se ho získat. Jenže David se odstěhoval do zahraničí a není známo, kde se zdržuje.
Nejenže se musím potýkat s každodenními problémy, ale také musím snášet ošklivé chování mých sousedů.
„Podívej se na ni. To je Helenina vnučka. Jak ta dopadla... Chudák Helena se teď musí obracet v hrobě,“ zaslechla jsem jednou, když jsem šla s Míšou na procházku.
Jindy jsem požádala souseda, aby mi pomohl vynést kočárek po schodech.
„Cože? Já ti to dítě neudělal...“ odfrkl si. „Žije z mých daní a ještě chce, abych jí pomáhal...“ zamumlal a odešel.
A nejsou to jen sousedé, kteří si tohle myslí. Nedávno jsem byla nakupovat. Toho dne byla malá obzvlášť protivná. Plakala už od rána a já ji neměla komu nechat. Slušně jsem požádala lidi ve frontě, jestli bych mohla jít dopředu. Měla jsem v košíku jen tři věci.
„Udělala si dítě a teď si myslí, že jí celý svět bude ležet u nohou,“ řekla starší žena. Nikdo se mě nezastal, ani mě nepustil před sebe.
Čím jsem si zasloužila takové zacházení? Můžu za to, že můj přítel je zbabělec a nechal mě samotnou s dítětem? Takové poznámky bolí. Ale je mi to jedno. Ať si o mně říkají, co chtějí. Musím být silná. Kvůli mé malé holčičce. Ona za nic nemůže...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
